Albrecht z Valdštejna se narodil v roce 1583 v nezámožné šlechtické rodině. Byl ovšem velmi ctižádostivý a žádná cesta ke kariéře mu nebyla nepohodlná. Jeho „hvězdná chvíle“ přišla po porážce českého stavovského povstání, kdy se poměrně nevybíravými způsoby zmocnil obrovského majetku. 

 

Pro svůj vzestup neváhal využít ani tehdejší velmi špatné hospodářské situace. Začátkem 17. století se totiž Evropa potýkala s měnovou krizí – hospodářství rostlo rychleji, než přibývalo drahého kovu v mincovnách. Válka pak tuto krizi jenom prohloubila. Nabízelo se jednoduché řešení, jak zmíněnou měnovou krizi vyřešit – snížit obsah drahého kovu v mincích a umožnit tak rozšíření ražby mincí a zvýšení objemu oběživa. 

 

V lednu roku 1622 byla proto uzavřena smlouva mezi dvorským kupcem Hansem de Witte a jeho společníky a dvorskou (tj. císařskou) komorou. Za roční paušální poplatek získalo zmíněné mincovní konsorcium 

- monopolní právo ražby mincí v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích, 

- právo v týchž zemích (a navíc i v Horní Falci) vykupovat neražené stříbro (neboli pagament)

- předkupní právo na veškeré stříbro, vytěžené v českých dolech. 

 

Ve zmíněné smlouvě byl rovněž stanoven nový (samozřejmě nižší) obsah stříbra v mincích. 

 

Hlavní postavou mincovního konsorcia byl Karel z Lichtenštejna, významnou roli v něm hrál také Albrecht z Valdštejna.

 

Hlavním zdrojem výdělku členů mincovního konsorcia byl rozdíl mezi nákupní cenou neraženého stříbra a hodnotou ražených mincí. Zisk z tohoto obchodu mohli jeho účastníci počítat v milionech. Když pak růst ceny neraženého stříbra začal negativně ovlivňovat zisky konsorcia, přikročili jeho členové k dalšímu (tentokrát ovšem svévolnému) snížení obsahu stříbra v mincích. 

 

Činnost mincovního konsorcia skončila státním bankrotem. Císařským patentem ze dne 14. prosince 1623 byla snížena nominální hodnota mincí v oběhu o přibližně 90 %. Tomuto opatření se rovněž říká španělským slovem kalada.

 

Málo známá je skutečnost, že se Albrecht z Valdštejna na území „svého“ Frýdlantského vévodství snažil nalézt vydatná ložiska stříbra, zlata i jiných kovů. 

 

Jeho snahy však nebyly příliš úspěšné – pouze nevelké množství stříbra se jeho horníkům podařilo vydolovat ve vrchlabském revíru. Toto stříbro bylo určeno z větší části pro ražbu jeho mincovny. Ražba vlastních mincí byla pro něj zpočátku především otázkou jeho osobní prestiže (na které si velmi zakládal), postupem doby mu však jím vydávané mince často posloužily k provádění nejrůznějších platebních transakcí. Bylo proto logické, že mincovnictví Frýdlantského vévodství nabývalo stále většího významu. 

 

Mince byly od roku 1626 raženy především v mincovně v Jičíně, tj. v hlavním městě Frýdlantského vévodství. 

 

Zásoba stříbra z vlastních dolů na krytí rostoucího objemu vyražených mincí ovšem v žádném případě nemohla stačit, a proto jičínská mincovna pracovala také s neraženým stříbrem, které bylo získáváno z nejrůznějších zdrojů.

 

Ložiska zlata se na statcích Albrechta z Valdštejna nenacházela vůbec, a proto ražba zlatých mincí (na které mu zejména z reprezentačních důvodů obzvláště záleželo), byla naprosto závislá na dodávkách znehodnocených zlatých mincí jakéhokoli původu.

 

Valdštejnovy zlaté i stříbrné mince zcela odpovídaly v té době platným předpisům o hodnotě a kvalitě oběživa, a proto byly všude bez problémů přijímány a používány. 

 

Slibný rozvoj ražby mincí v Jičíně přerušilo teprve zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu 25. února 1634.

 

 

Pozoruhodné je, že si Albrecht z Valdštejna dokázal „najít“ pro své podnikání schopné spolupracovníky. Prvním z nich je Hans de Witte, který pocházel z Nizozemí. Počátkem 17. století se usadil v Praze na Malé Straně. Zde se věnoval obchodu s tzv. kramářským zbožím, což tehdy bylo synonymum pro veškeré luxusní zboží. Byl to velice schopný obchodník, což se v roce 1612 odrazilo v tom, že obdržel titul „dvorský kupec“. 

 

Mezi jeho zákazníky patřili především šlechtici, což mu umožnilo získávat další obchodní i politické kontakty. V roce 1616 získal od císaře Matyáše dokonce vlastní erb a šlechtický přídomek z Lilienthalu. 

 

Existuje rovněž podezření, že se v této době pouštěl také do nelegálních obchodů s vývozem českých mincí do mincovny ve městě Hanau (nachází se nedaleko Frankfurtu nad Mohanem).

 

Vzhledem ke svým obchodním i politickým kontaktům stal jednou z vůdčích osobností výše zmíněného mincovního konsorcia. Údajně mu tento „obchod“ vynesl 2 miliony zlatých. 

 

V době činnosti tohoto mincovního konsorcia začal úzce spolupracovat s Albrechtem z Valdštejna, kterému císař dokonce postoupil řadu daňových příjmů (např. v roce 1628 se jednalo o daně ve Slezsku).  

 

Vybírat daně ovšem Valdštejn nemohl sám, potřeboval k tomu odborníky. To byl důvod, proč si vybral Hanse de Witte. Ten však udělal přímo hrubou ekonomickou chybu – nechal si Valdštejnem vnutit tzv. „anticipační systém“. To znamenalo, že předpokládaný výnos daně musel zaplatit Valdštejnovi předem a skutečný výnos daní (které ovšem musel vybrat) patřil jemu. 

 

Problém spočíval v tom, že reálný daňový výnos byl stále menší, takže postupně začal mít Witte problémy s hotovými penězi (moderně řečeno s cash-flow). Ekonomická situace Hanse de Witte se stala kritickou v roce 1630, kdy se Albrecht z Valdštejna rozhodl „odříznout“jej od veškerých svých finančních obchodů. 

 

Svých závazků se zbavil zoufalým činem - v září 1630 totiž skočil do studny svého malostranského domu. Albrechtem z Valdštejna jeho tragická smrt ovšem nijak neotřásla, dal pouze svým úředníkům pokyn k urychlenému vyrovnání všech pohledávek a závazků. 

 

Albrecht z Valdštejna také úzce spolupracoval se židovským bankéřem Jakubem Basewim, který od začátku 17. století stál v čele pražské židovské obce a kterému byl přiznán titul „dvorský Žid“ a byl obdařen mnoha císařskými privilegii. Velmi důležité pro něj bylo, že se stal osobním bankéřem Karla z Lichtenštejna. Díky němu získal v roce 1621 monopol na nákup mincovního pagamentu a jako prvnímu se mu podařilo prolomit zákaz vstupu Židů do mincoven v Kutné Hoře a v Jáchymově.

 

 V roce 1622 se stal členem zmíněného mincovního konsorcia (kde se seznámil s Albrechtem z Valdštejna) a šlechtický přídomek „z Treuenburka“. V roce 1623 pak získal právo svobodně nakupovat a prodávat domy a byl osvobozen od placení všech daní a cel. 

 

V roce 1631 byl však zatčen. Sice byl brzy z vězení propuštěn, ale jeho ohromný majetek mu byl zkonfiskován. Byl proto „okolnostmi donucen“ v roce 1632 vstoupit (a to i se svým bratrem Leopoldem) do služeb Albrechta z Valdštejna. 

 

Jakob Bassevi plnil pro Valdštejna mnoho úkolů. Nejenže obstarával dodávky běžného zboží pro vévodu ze zahraničních trhů, ujímal se obchodu s vlnou, zprostředkovával odbyt sukna z Liberce a zřídil sklad plátna ve Frýdlantu, dodával do Prahy mléčné výrobky z frýdlantského panství, ale knížecí komora mu ukládala i mnoho dalších úkolů - např. obstarat dopravu obrazů z Itálie, shánět zařízení pro Valdštejnovu rezidenci, shánět v cizině řemeslníky, starat se o věci finanční a snad i mincovní. V návaznosti na to obdržel od Albrechta z Valdštejna četná privilegia. 

 

Spolupráce Albrechta z Valdštejna a Basseviho ovšem netrvala dlouho – přerušila ji jejich smrt.

 

Snad Vám tento článek pomohl trochu z jiného úhlu „nasvětlit“ těžkou dobu začátku 17. století.