Toto jednání spočívá (podle zákona č. 253/2008 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu) například:

•    v přeměně nebo převodu majetku s vědomím, že pochází z trestné činnosti, za účelem jeho utajení nebo zastření jeho původu nebo za účelem napomáhání osobě, která se účastní páchání takové činnosti, aby unikla důsledkům svého jednání,
•    v utajení nebo zastření skutečné povahy, zdroje, umístění, pohybu majetku nebo nakládání s ním nebo změny práv, vztahujících se k majetku, s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti,
•    v nabytí, držení, použití majetku nebo v nakládání s ním s vědomím, že pochází z trestné činnosti     nebo
•    ve zločinném spolčení osob nebo v jiné formě součinnosti za účelem výše uvedených jednání.
Výnosem z trestné činnosti se pak rozumí jakákoli ekonomická výhoda z jednání, které vykazuje znaky trestného činu.
Slovní spojení „praní špinavých peněz“ podle pověsti vytvořil ve dvacátých letech minulého století proslulý gangster Al Capone, který k legalizaci příjmů ze svých nezákonných aktivit (např. z organizování hazardních her, z prostituce nebo z porušování zákonů o prohibici) používal řetěz mincovních automatů na praní špinavého prádla, které byly rozesety po celém Chicagu.

Tato legenda je sice velmi hezká, ale není pravdivá. Slovní spojení „praní špinavých peněz“ se totiž poprvé objevilo v tisku teprve v průběhu roku 1973, a to v přímé souvislosti s líčením skandálu Watergate, ve kterém došlo (vedle řady jiných závažných trestných činů) k nelegálnímu získávání finančních prostředků na kampaň pro opětovné zvolení Richarda Nixona prezidenem USA.

Výnosem z trestné činnosti nemusí být výhradně finanční prostředky, může jím být rovněž jakýkoliv hmotný nebo nehmotný majetek (např. cenné papíry). Slovní spojení „špinavé peníze“ není tudíž úplně přesné, nicméně je velmi výstižné, a proto je po celém světě běžně používáno.Proces legalizace výnosů z trestné činnosti sám o sobě představuje velmi závažnou trestnou činnost, neboť nejenom že legalizuje výnosy jiných nezákonných aktivit, ale dokonce také vytváří další finanční zdroje, nutné pro rozšiřování jakýchkoli nelegálních aktivit. Kořeny a příčiny nutnosti legalizovat výnosy z trestné činnosti je možné nalézt především v existenci stínové ekonomiky a v na ni navazující existenci organizovaného zločinu.

Stínovou (nebo také šedou) ekonomiku si je možné představit jako nelegální, resp. skryté   hospodářské aktivity. Jako nejvýznamnější příklady stínové ekonomiky lze uvést nezdaněné vedlejší výdělky občanů nebo zatajené (a tudíž nezdaněné) příjmy z prodeje zboží, resp. z poskytování služeb v podnikatelské sféře. Stínová ekonomika existuje v každém státě. Její skutečný rozsah se ovšem v jednotlivých zemích výrazně liší, přičemž v některých státech může dosahovat skutečně obrovských rozměrů. Obecně je ovšem možné konstatovat, že čím je ekonomické a právní prostředí konkrétního státu stabilnější a čím je jeho ekonomika rozvinutější, tím nižší je procentní podíl stínové ekonomiky k legálně vytvořenému hrubému domácímu produktu tohoto státu. Stínová ekonomika přímo ovlivňuje kvalitu i kvantitu (především ekonomické) trestné činnosti – čím je rozsah stínové ekonomiky vyšší, tím se trestná činnost stává organizovanější a tím negativněji ovlivňuje chod „legální ekonomiky“.

Za hlavní znaky skupin organizovaného zločinu lze považovat
•    jejich vysokou profesionalitu (konspirace, koncepčnost a dobré technické vybavení),
•    hierarchicky uspořádanou organizační strukturu skupiny a jednoznačně vymezené úkoly jejich jednotlivých členů (včetně důsledné kontroly jejich plnění a přísné disciplíny),
•    přesně stanovené a dodržované normy skupinového chování,
•    značné bohatství – rozsah výnosů z organizované trestné činnosti je totiž nesrovnatelně vyšší než výnosy z „klasické“ trestné činnosti,
•    snahu o pronikání do oficiálních společenských struktur a s tím související úsilí o získání podílu na politické moci,
•    snahu o zajišťování beztrestnosti, resp. o minimalizaci podstupovaného rizika    a také
•    mezinárodní spojení, resp. působení.

Doprovodným znakem organizovaného zločinu velmi často bývá také korupce. Korumpování příslušných osob je prováděno např. v souvislosti se získáváním veřejných zakázek, s „výhodným“ nákupem státního nebo obecního majetku, s čerpáním prostředků z veřejných rozpočtů, resp. z veřejných fondů, s územním plánováním nebo s úvěrovými či pojistnými podvody. Korupce může posloužit rovněž jako prostředek k zajištění „ochrany“, resp. „podpory“ ze strany pracovníků státní správy, policistů, státních zástupců nebo soudců.

Hlavním cílem organizovaného zločinu je dosažení co nejvyššího finančního zisku bez ohledu na použité prostředky a oblast „podnikání“. Tento zisk samozřejmě musí být následně „vyprán“ a stát se tak použitelným jako finanční prostředky, vydělané v souladu s platnými zákony. Smyslem procesu legalizace výnosů z trestné činnosti proto není veškerý zisk z trestné činnosti okamžitě spotřebovat, ale je tomu právě naopak – jeho smyslem je zabezpečit co největší nárůst disponibilních a současně „čistých“ finančních prostředků. Hlavním důvodem, proč zločinci musí legalizovat výnosy ze svojí trestné činnosti, je potřeba vyhnout se „nežádoucí“ pozornosti příslušných státních orgánů, která by byla s největší pravděpodobností vyvolána jejich náhlým zbohatnutím (tj. zbohatnutím bez „legitimního a zjevného důvodu“).

Postupy analogické legalizaci výnosů z trestné činnosti mohou rovněž využívat společnosti, které podnikají v souladu s platnými zákony, nebo i jinak bezúhonní jednotlivci, pokud se např. se chtějí vyhnout placení daní z příjmů nebo ukrýt naprosto legálně vydělané finanční prostředky (např. v průběhu rozvodového řízení).
Na legalizaci výnosů z trestné činnosti se údajně podíleli (nebo praní špinavých peněz „pouze“ tolerovali a současně z něho profitovali) také představitelé některých diktátorských režimů v Africe, Asii nebo v Latinské Americe.

Jak již bylo řečeno, legalizace výnosů z trestné činnosti je definována jako úmyslné jednání, které zakrývá nezákonný původ (zejména) finančních prostředků a které se současně snaží vzbudit zdání, že se jedná o majetek, který byl získán naprostém souladu s platnými zákony. Pod pojmem „terorismus“ si je možné představit úmyslné používání násilí, zastrašování, nátlak nebo zasévání strachu do myslí lidí, jehož smyslem je dosažení cílů s politickou, ekonomickou náboženskou nebo s ideologickou povahou, a to nelegitimními nebo neuznávanými silami, které vystupují proti legitimnímu a mezinárodně uznávanému státu.

Členové zločineckých organizací a teroristických skupin mají ke svojí činnosti zcela odlišné motivy.  Hlavním „hnacím motorem“ jakékoli činnosti všech zločineckých skupin je jejich „nenasytnost“. Jejich ekonomika tedy připomíná „soukromý podnik“, protože jejich hlavním cílem dosahování zisku a shromažďování majetku. Pro teroristy naproti tomu není získávání finančních prostředků tím nejdůležitějším důvodem pro jejich aktivity, ale vidí v něm pouze prostředek, který jim pomůže při dosažení jejich konečného cíle (např. nahrazení jedné vlády druhou). Jinak řečeno, hlavní starostí ozbrojených skupin (na rozdíl od zločineckých organizací) je nejenom shromažďování majetku, ale také jeho utajování a efektivní přerozdělování.

„Ekonomiky“ současných teroristických organizací se do značné míry podobají „státním ekonomikám“, ve kterých se vydělané finanční prostředky přerozdělují, aby se společnost „udržela v chodu“. To tedy znamená, že teroristické organizace „zajímá“ především distribuce „vydělaných“ finančních prostředků. Musí proto mít zorganizované „kanály“, které jim kdykoli umožní „vydělané peníze“ přesunovat (samozřejmě bez povšimnutí příslušných státních orgánů) na „místo určení“, tj. musí mít vybudovaný efektivní systém, jehož pomocí mohou finanční prostředky nepozorovaně převádět konkrétním osobám a umožnit jim tak vlastní provádění teroristických akcí. Přestože se teroristé „nezříkají“ ani nelegálních aktivit pro získání nutných finančních prostředků  (v podstatě stejných jako organizovaný zločin), významná část jejich příjmů je představována „čistými penězi“, tj. finančními prostředky, které pocházejí ze zcela legitimního podnikání a které jsou vykazovány finančnímu úřadu a jsou tedy také zdaňované. Teroristické skupiny totiž obvykle vlastní řadu legálně provozovaných společností jako jsou např. restaurace, stavební podniky, taxislužby, kurýrní služby nebo bezpečnostní agentury. Rovněž se lze setkat s tím, že vlastní také akciové podíly v nejrůznějších společnostech.

Jako další zdroj finančních prostředků mohou teroristé využívat legálně zaregistrované nadace nebo jiné charitativní organizace, které jsou oficiálně zaměřené na finanční podporu nejrůznějších vzdělávacích, kulturních, sociálních nebo náboženských programů či aktivit a které jsou oprávněny organizovat veřejné sbírky. Část finančních zdrojů teroristických organizací může rovněž pocházet z prostředků těch států, politických stran nebo hnutí, příp. také od bohatých „sponzorů“, kterým teroristické činy mohou pomáhat k dosažení jejich ideologických, politických nebo ekonomických cílů.

Převody takto získaných finančních prostředků k lidem, kteří provádějí teroristické akce,  jsou prováděny (stejně jako proces legalizace výnosů z trestné činnosti) také prostřednictvím bankovních účtů. To je také důvod, proč boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti i boj proti financování terorismu musí banky vést stejnými metodami. To je také důvod, proč se také v textu této publikace pod pojmem „boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti“ zároveň rozumí i „boj proti financování terorismu“.