Hypoteční úvěry jsou financovány také ze zdrojů získaných zvláštní formou dluhopisů – tzv. hypotečními zástavními listy, což vyplývá dlouhou dobou splatnosti hypotečních úvěrů.

Obchodní banky obvykle dodržují následující pravidla pro jejich poskytování:
-    Úvěr obvykle nepřekročí 60-80 % tzv. ceny obvyklé zastavených nemovitostí.
-    V okamžiku podpisu úvěrové smlouvy by nemělo na zastavované nemovitosti váznout jiné zástavní právo.
-    Nemovitosti sloužící jako záruka nesmí banka použít jako zástavu ke svým jiným obchodním aktivitám.

Ta část ceny nemovitosti, na kterou banka poskytne úvěr, představuje tzv. zadlužitelnou cenu nemovitostí. Podíl zástavní hodnoty, na který banka poskytne úvěr, se nazývá pupilární neboli sirotčí jistota.

Každá banka si stanovuje minimální částku hypotečního úvěr, kterou je ochotna poskytnout. Důvodem k tomu je skutečnost, že tzv. zpracování hypotečního úvěru je poměrně nákladné a přímo nezávisí na výši poskytnutého úvěru. To znamená, že poskytnutí hypotéky v nižší hodnotě může být pro banku neefektivní.

Smrtí majitele hypotéky nekončí povinnost splácet dluh – spoludlužníci nebo pozůstalí musí ve splátkách plynule pokračovat, a to i v případě, že ještě neskončilo dědické řízení, tj. bez ohledu na to, kdo nakonec hypotéku převezme – jinak banka může naúčtovat sankční úroky z prodlení.

O úmrtí dlužníky hypotéky je vždy nutno neprodleně informovat jeho banka, tak pak svoji pohledávku přihlásí do dědického řízení a s případnými dědici jedná o dalším postupu. V případě problémů dědice se splácením může banka samozřejmě hledat individuální řešení, přičemž se přihlíží k bonitě klienta, hodnotě zajištění daného hypotečního úvěru i ke věku klienta.

Řešením je i prodej nemovitosti a předčasné splacení dluhu nebo prodej nemovitosti s převedením hypotéky na nového majitele. Krajním řešením je možnost prodeje nemovitosti přímo bankou a uhrazení dluhu.