Poskytování úvěrů

Z hlediska poskytování (čerpání) úvěru rozlišujeme dva základní způsoby – jednorázové a postupné, kdy je domluvena maximální doba čerpání, počet tranší atp.

Z hlediska lhůty splatnosti se rozlišují

• úvěry s určitou lhůtou splatnosti – u nich je stanovená pevná, maximální možná doba splatnosti Dělí se na úvěry uzavřené, které nelze bez postihu splatit před dohodnutou dobou splatnosti a na úvěry otevřené, které je možno bez postihu splatit kdykoliv

• Úvěry s neurčitou dobou splatnosti – úvěry splatné na požádání nebo úvěry splatné po uplynutí dohodnuté výpovědní lhůty.

Často se klienti diví, proč si banky někdy (u úvěrů s určitou lhůtou splatnosti) účtují tzv. „poplatek za předčasné splacení úvěru“. Jde o to, že každý bankou poskytnutý úvěr je aktivum, které musí být v rozvaze (bilanci) banky kryto nějakým pasivem, tedy zdrojem -např. vkladem klienta, za který banka musí platit. Protože rozvaha (nejenom banky) musí být vždy vyrovnaná (tedy aktiva se musí rovnat pasivům), banky pečlivě plánují využití svých „volných zdrojů“, tedy pasiv, resp. vědí, kolik musí získat nových zdrojů (tedy pasiv). V okamžiku předčasného splacení úvěru je tento plán narušen, což bankám přináší vícepráci a nárůst nákladů.

Splácení úvěrů

Splátka úvěru se skládá ze dvou částí, a to

• ze splátky vlastního dluhu (tedy vypůjčené částky), neboli tzv. jistiny a

• ze splátky (platby) úroku, neboli tzv. úmoru

Úrok se počítá z nesplacené části poskytnutého úvěru.

Hlavní metody splácení úvěrů jsou

• Splácení jednorázové  které se využívá se v případech, kdy je úvěrovaný objekt určen k prodeji nebo kdy je doba realizace hodnoty úvěrovaného objektu krátkodobá.

• Splácení postupné, které je využíváno zejména v těch případech, kdy k realizaci hodnoty úvěrovaného objektu dochází postupně v delším období, a poskytnutý úvěr proto musí mít delší dobu splatnosti. Tento druh splácení probíhá buď jako pravidelné (čili periodické) nebo nepravidelné.
Splácení pravidelné (periodické) vytváří tlak na dlužníka na jeho řádné finanční hospodaření a bance umožňuje kontrolu splátkového plánu. V rámci pravidelného splácení jsou využívány tři níže uvedené systémy:

• Systém degresivních splátek vychází z toho, že úmor se stanoví pevnou, konstantní částkou jako funkce doby splatnosti úvěru a časového intervalu splátek. Úmor je po celou dobu splatnosti konstantní, úrok stále klesá a celková splátka tak má trvale klesající čili degresivní charakter. Výhoda systému degresivních splátek je v tom, že je relativně jasný a průhledný. Dlužník (v porovnání s jinými systémy) zaplatí celkově nejméně na úrocích.Jeho nevýhoda  spočívá v tom, že nejvyšší splátky jsou na počátku splácení úvěru, kdy se výsledky úvěrované akce teprve rozjíždějí. Proto bývají tyto systémy (např. u investičních nebo rozvojových úvěrů) doplňovány možností odkladu splátek úmoru.

• Systémy lineárních (anuitních) splátek jsou konstruovány tak, aby splátka byla po celou dobu konstantní, přičemž by úmor rostl úměrně poklesu úroku. Základní předností tohoto systému je neměnná výše splátek. Využívá se u komunálních úvěrů a u dlouhodobých hypotečních a spotřebitelských úvěrů.

• Systém progresivních splátek je založený na rychlejším růstu splátek úmoru než je pokles úroku. Splátky pak celkově rostou.Výhodou pro klienta je to, že v počátečních fázích jsou splátky poměrně nízké a po dobu jednoho roku jsou splátky konstantní. K této metodě obchodní banky přistupují v obdobích vyšší míry inflace, kdy se předpokládá, že příjmy dlužníků porostou.

Nepravidelné splácení je výhodné pro dlužníka, protože mu dává možnost přizpůsobit splátky vlastnímu finančnímu plánu. Na druhé straně je ovšem nevýhodné pro úvěrující banku, protože oslabují její přehled nad finančním hospodařením klienta a jeho platební morálkou, což ztěžuje řízení a plánování likvidity obchodní banky.