Ať už to přiznáme rádi, nebo bychom to naopak nejraději popřeli, základem naší civilizace je křesťanská ochota odpouštět. Škoda, že na to zapomínáme, když jde o hloupé dluhy a obírání těch, kteří neměli v životě štěstí.
Samozřejmě nechci tvrdit, že se dluhy nemají platit. Lidé mají být odpovědni za to, co podepsali a jak se rozhodli a nést důsledky za své činy. I když i tady je potřeba přidat jednu zásadní podmínku – pokud měli šanci pochopit, jaké důsledky jejich podpis bude mít. A to je jedna ze zásadních slabin české legislativy spotřebitelských úvěrů. Zatímco v řadě zemí je jasně řečeno, že informace pro budoucí klienty musí být jasné a srozumitelné (a dohledový orgán to pravidelně kontroluje a testuje), u nás nikomu nevadí nesrozumitelné obchodní podmínky, gumově definované sankce a provázání úvěrujících firem s vděčnými a rychle bohatnoucími rozhodci a organizátory nedobrovolných dražeb.
Pokud by (pod)průměrně vzdělaný klient věděl, že už za první nezaplacenou splátku může přijít o svou nemovitost, protože se sankce obratem vyšplhají na trojnásobek dlužné částky, zřejmě by si podpis rozmyslel. Lékem bohužel není zvyšování finanční gramotnosti, jak někteří tvrdí, protože to je běh na dlouhou trať a osloví především ty vzdělanější a mladší. Jde o to, že informační a smluvní materiály by v civilizované společnosti, dbající na zájmy svých občanů, měly odpovídat jejich aktuálním schopnostem a znalostem. Jenže to by musel mít někdo z regulátorů zájem skutečně pomoci těm, které mají chránit.
A že je snaha přizpůsobit dokumentaci a reklamu běžnému konzumentovi protitržní, jak někteří tvrdí? Pak se stačí podívat na nedávné změny informací o kreditních kartách, připravené ve Spojených státech. Základem byl průzkum mezi klienty, který ukázal, že řada z nich výpisům a informacím vůbec nerozumí. Následovala řada návrhů, jak informace zlidštit – a jejich detailní testování, aby přijatá regulace dávala smysl. Základem byla tři jednoduchá pravidla – srozumitelně, jednoznačně a srovnatelně. Pokud nemá český regulátor ochotu udělat něco podobně užitečného, měl by si aspoň vzpomenout na základy evropské civilizace včetně pravidla odpouštět. Ostatně už ve Starém zákoně existovalo pravidlo úlevy od dluhu po sedmi letech a podobná přikázání se objevují i v Novém zákoně. Nakonec pravidlo, že nikdo nemá dlužníka sedřít z kůže, je jednou z částí něčeho, čemu právníci říkají povinnost chovat se v souladu s „dobrými mravy“ a na čem by měl teoreticky stát náš právní řád.
Pro začátek by úplně stačilo, kdyby stát zjednodušil pravidla pro vyhlášení osobního bankrotu, podpořil komunikačně i finančně neziskové organizace, které se snaží pomáhat předluženým, a zastropoval odměny rozhodcům a exekutorům v souladu s tím, jak vysokou částku posuzují či vymáhají. Pak by bylo jednodušší drobné staré dluhy odpustit než je prodávat firmám, které pomocí právních kliček uvrhnou lidi do novodobého otroctví. A mimochodem, ve Starém zákoně bylo otroctví omezeno sedmi lety. Jak rychle umíme lidem pomoci z otroctví předlužení my?