Znát rozdíl se vyplatí, protože odpovídá-li půjčka právní definici spotřebitelského úvěru, pak máte jako spotřebitelé daleko více práv. V diskusích na stránkách Měšce.cz často narážím na otázku práv spotřebitele u různých finančních služeb, které se svým smyslem přibližují půjčce či úvěru, ale formálně jimi nejsou. Zákon o spotřebitelském úvěru přináší spotřebitelům řadu výhod, zejména právo na odstoupení od smlouvy ve lhůtě na rozmyšlenou (14 dnů), právo na předčasné splacení úvěru (při kterém věřitel smí vybírat jen zcela minimální pokutu), povinnost věřitele spotřebitele řádně informovat atd.
Cílem tohoto článku je proto přiblížit, co všechno může být spotřebitelským úvěrem a co jím naopak není. Odborníkům se předem omlouvám za případná zjednodušení – pokud je zajímá problematika do detailu, odkazuji na odbornou literaturu, jejímž jsem spoluautorem. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl přijat k implementaci evropské směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, proto je při výkladu potřeba přihlédnout i k této směrnici.

Pojem spotřebitelského úvěru

Pojem spotřebitelského úvěru je zaveden v § 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako legislativní zkratka pro „odloženou platbu, půjčku, úvěru nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkova­telem“.

Jaksi „vytknout před závorku“ je třeba podmínku, že aby se jednalo o spotřebitelský úvěr, musí být služba poskytována nebo přislíbena spotřebiteli (tedy fyzické osobě, jednající mimo své podnikání) věřitelem nebo zprostředkovatelem. U věřitele a zprostředkovatele je naopak podmínkou, že jednají v rámci svého podnikání. Počítá se ovšem i podnikání nedovolené, takže pouhá absence živnostenského listu věřitele neznamená, že by nešlo o spotřebitelský úvěr: pokud někdo systematicky vlastním jménem a za účelem zisku poskytuje úvěry (půjčky atd.) spotřebitelům, jedná se o podnikání a příslušné úvěry (půjčky atd.) mají postavení úvěrů spotřebitelských. Naopak půjčka, kterou nahodile poskytne jeden spotřebitel druhému, spotřebitelským úvěrem není.

Již na první pohled je patrné, že spotřebitelský úvěr vůbec nemusí být „úvěrem“, pokud úvěr chápeme úzce ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku. Jedná se naopak o širokou skupinu finančních služeb, které mohou naplňovat konkrétní smluvní typ, tedy kromě již zmiňovaného úvěru též půjčku podle § 657 a násl. občanského zákoníku. Může se ale také jednat o v českém právu běžně nepoužívaný pojem odložené platby a konečně též o jakoukoli jinou obdobnou finanční službu.

Tip: Víme, kam si (ne)máte jít půjčit peníze

Výjimky a co z nich plyne

Na druhou stranu, ač zákon o spotřebitelském úvěru některým vztahům přiznává status spotřebitelského úvěru, nemusí se na takovéto spotřebitelské úvěry vztahovat. K upřesnění pojmu spotřebitelského úvěru může jaksi mimochodem pomoci § 2 zákona o spotřebitelském úvěru, který uvádí, na jakou „odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu“ (tedy podle § 1 spotřebitelský úvěr) se tento zákon nevztahuje, čímž současně říká, co všechno je spotřebitelským úvěrem. § 2 tak konkrétně vylučuje z působnosti zákona

finanční služby poskytnuté za účelem bydlení (v zákoně podrobněji popsaným), zajištěné zástavním právem k nemovitosti – tedy vyloučeny jsou účelové hypoteční úvěry, ale vyloučeny nejsou neúčelové (tzv. americké) hypotéky nebo například úvěry ze stavebního spoření (pokud samozřejmě nejsou zajištěny zástavním právem k nemovitosti);

tzv. operativní leasing (fakticky pronájem vozidla s dalšími službami, přičemž vozidlo je po jeho skončení vráceno pronajímateli), takže zákon ukazuje, že leasing obecně je spotřebitelským úvěrem je a naopak na tzv. finanční leasing (tedy obvyklá „koupě na leasing“) se zákon uplatňuje plnou silou;

spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku i jakékoli úplaty: zákon slouží k ochraně spotřebitele, ale spotřebitele, kterému je možnost užívat peníze věřitele takříkajíc „darována“ těžko potřebuje nějakou zvláštní ochranu;

finanční služby v podobě průběžného poskytování služby nebo dodávání zboží stejného druhu, za které spotřebitel může platit v průběhu jejich poskytování formou splátek – například tedy ročně placené pojištění nebo měsíčně placené služby telekomunikačního operátora; zde osobně zastávám názor, že se jedná o nepřesnou transpozici evropské směrnice, která výslovně uvádí, že takovéto služby vůbec nemají charakter (spotřebitelského) úvěru;

služby, kde celková výše úvěru představuje méně než 5 000 Kč nebo více než 1 880 000 Kč – zákonodárce vycházel z toho, že do první hranice spotřebitele nijak zvlášť chránit netřeba a nad druhou hranicí již jde o spotřebitele natolik movitého, že je schopen být věřiteli důstojným protihráčem – u běžného spotřebitele takto velké úvěry mají takřka bez výjimky charakter účelových hypotéka a jsou vyloučeny rovněž; pozor: malé úvěry poskytnuté na obdobný účel během jednoho roku se sčítají a zákon se vztahuje na ten, kterým byla překročena, a všechny následující; úvěr či půjčka nad 1 880 000 Kč je tedy stále spotřebitelským úvěrem, ale povinnosti věřitele a práva spotřebitele plynoucí ze zákona o spotřebitelském úvěru se na něj nevztahují;

zvýhodněné zaměstnanecké úvěry, pokud se ovšem jedná o vedlejší činnost zaměstnavatele – na zaměstnanecké úvěry, které nejsou nijak zvlášť zvýhodněné, zákon dopadá stejně, jako na úvěry, které svým zaměstnancům poskytují například banky;

úvěry na tzv. maržové obchody, resp. obecně úvěry poskytnuté bankou nebo obchodníkem s cennými papíry za účelem operace s investičním nástrojem;

bezplatné odložení stávajícího dluhu;

zvýhodněné půjčky poskytované ve veřejném zájmu (mohlo by jít např. o novomanželské půjčky);

„půjčku“ získanou v zastavárně, pokud je věřiteli přenechána movitá věc a dlužník ji nemá povinnost „vykoupit“ ani jinak splácet dluh;

spotřebitelský úvěr obsažený v soudním smíru, případně ve smíru uzavřeném před jiným orgánem (správní orgán či rozhodce).

Příklady

Vidíme tedy, že spotřebitelským úvěrem může být nejen úvěr a půjčka, ale i leasing a jakákoli jiná finanční služba, která plní ekonomickou roli úvěru, tedy umožní spotřebiteli získat zboží či službu, na jehož pořízení nemá aktuálně finanční prostředky. Spotřebitelským úvěrem je tedy i odložená platba v rámci nějaké dodavatelské smlouvy (smlouva kupní, smlouva o dílo, cestovní smlouva a podobně), pokud je její odklad natolik významný, aby plnil roli spotřebitelského úvěru. Pouhé stanovení lhůty splatnosti např. 14 dnů ovšem v tomto smyslu odloženou platbou (a tedy spotřebitelským úvěrem) těžko bude.

Spotřebitelským úvěrem samozřejmě je tzv. přečerpání, v praxi nazývané kontokorentem či povoleným debetem, kreditní karty a různé další revolvingové úvěry, nezajištěné úvěry ze stavebního spoření, takzvaný splátkový prodej apod.

Dokonce je spotřebitelským úvěrem i vztah, ve kterém věřitel, který je podnikatelem, umožní spotřebiteli odložení úhrady již existujícího dluhu. Pokud tak ovšem učiní bezplatně nebo ve formě soudního smíru, s dopady zákona o spotřebitelském úvěru se trápit nemusí.

Naopak v případě zastaváren jde v případě směrnice a zákona o spotřebitelském úvěru spíše o rezignaci na faktickou neregulovatelnost těchto služeb: čím většími povinnostmi budou zatíženy, tím více dojde k jejich přesunu do „šedé ekonomiky“ a tím horší bude vymahatelnost práv spotřebitelů: lichvář, který vědomě riskuje trest odnětí svobody, se těžko bude trápit s pořizováním písemné formy úvěrové smlouvy, která by ho konec konců mohla usvědčit.

Je třeba upozornit, že i skutečnost, že určitá smlouva je smlouvou, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, má svůj význam, i když se na ni zákon o spotřebitelském úvěru dále nevztahuje. Pravomoc finančního arbitra podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, je totiž založena pro spotřebitelské úvěry obecně. I když se tedy na určitý spotřebitelský úvěr nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, lze se svých práv domáhat u finančního arbitra, což spotřebiteli přináší zásadní výhody: řízení není zpoplatněno (neplatí tedy soudní poplatek), finanční arbitr aktivně opatřuje důkazy a, pokud jej o to spotřebitel požádá, je povinen mu poskytnout pomoc při sepsání návrhu i v dalším průběhu řízení. Pravomocné rozhodnutí finančního arbitra je potom závazné a vykonatelné stejně jako pravomocný rozsudek soudu.

Test: Z Báječné půjčky je „šikovný“ parazit

Úvěrové registry

Závěrem si dovolím ještě jedno upozornění: tak, jako je „spotřebitelský úvěr“ kategorií na pomezí ekonomie a práva, protože určité právní postavení je přisouzeno všem finančním službám, které hrají určitou ekonomickou roli, pojmem na tomto pomezí jsou i „úvěrové registry“ („registry dlužníků“). Obdobně, jako může být finanční leasing spotřebitelským úvěrem, musí klient, který si pořizuje finanční leasing, počítat s tím, že pohledávka věřitele z finančního leasingu bude zařazena do některého z úvěrových registrů.

Hned při zahájení jednání o uzavření smlouvy může tak být zařazen do některého z tzv. pozitivních úvěrových registrů (nejspíš Nebankovní registr klientských informací nebo Pozitivní registr SOLUS), při neplnění smlouvy pak potom i do negativních registrů SOLUS. A protože úvěrové registry nejsou nijak zásadně vázány na spotřebitelské úvěry, může se totéž stát i podnikatelskému subjektu anebo také klientovi, který si pořídil jinou službu s pravidelnými platbami, například paušál u telekomunikačního operátora.