Lidé se při půjčování řídí hlavně velkostí splátky. Celková zaplacená suma za úvěr či roční procentní sazba nákladů zajímá málokoho, říká Tomáš Prouza, ředitel pro rozvoj a péči o klienty společnosti Partners. Kdybyste mohl, uzákonil byste zveřejňování nějakých údajů, které by lidem pomohly orientovat se v půjčkách? Dnes si myslím, že pro stát je možná ještě důležitější vymyslet pro informace rozumný formát.
Abych to vysvětlil na příkladu: Od roku 2002 se u úvěrů uvádí RPSN (roční procentní sazba nákladů, zahrnující všechny platby v souvislosti s úvěrem). Na pohled stát schválil něco geniálního – lidé budou vědět, kolik úvěr doopravdy stojí. Jenže jen tak asi půl procenta ví, co to znamená a jak to využít.
Jak to víte? Dělali jsme k tomu na ministerstvu financí průzkumy, sezení v různých focus group. Pocitově lidé tušili, že RPSN je nějaká cena, byť nevěděli přesně jaká. Ale když jsme se ptali, podle čeho by se rozhodovali, drtivá většina – asi 80 procent – podle výše měsíční splátky. Zůstanou u úvahy, zda by si ji z výplaty mohli dovolit. Asi osm procent lidí si zkusilo spočítat, kolik za tu půjčku zaplatí celkem, tedy že si vynásobili splátku počtem měsíců. A zhruba půl procenta se dívá na RPSN. Takže i velké banky inzerují: „Máme pro vás úvěr 50 000 již za 999 korun!“
Co by je od drahé půjčky odradilo? To jsme také testovali. Byli ochotni klidně zaplatit navrch úrok 127 %, pokud byla pro ně měsíční splátka skousnutelná. Jedině když jsme za ně provedli celý výpočet a ukázali jim celkovou sumu, dokázalo je to zastavit. Přece jen: když člověk vidí, že si půjčí 10 000 a zaplatí 22 700…
Napadá vás nějaké „pošťouchnutí“, které by pomohlo k lepší orientaci? Kdyby u každého úvěru existovala přehledná informace na stránce A4: jaká má tento produkt rizika, pokud se nesplácí…
Existuje to někde? Mají to Angličané, u některých produktů Američané, výborně to umějí Irové. Ale také to funguje u českých podílových fondů. Dostanete padesátistránkový prospekt, ale v něm i jednoduchou zprávu, že tento fond je pro krátkodobé investice a na stupnici rizika od jedné do pěti je na jedničce.
Kdo to vymyslel? Je to samoregulační opatření Asociace pro kapitálový trh (AKAT). Členové se dohodli, jak budou fondy škatulkovat, jaké informace budou poskytovat a že budou používat stejná slova. Srovnejte si oproti tomu ceníky bank: stejná věc se může ve třech bankách nazývat třemi různými jmény. Spousta politiků řekne „dáme lidem hodně informací“ – a u toho bohužel skončí. Jenže hodně informací je na houby, pokud se v nich lidé neumějí orientovat.
Když se zpětně díváte na svou někdejší práci na ministerstvu financí, co byste si s dnešní zkušeností poradil? Mnohem víc bych vysvětloval. Jenže ministerstvo bylo zpočátku strašně slabé. Banky a pojišťovny čekaly, že jim půjde na ruku, v penzijním pojištění vládl šéf asociace fondů Jiří Rusnok. Dělalo se, co Jiří řekl. A jak nám to bylo nepříjemné, tak jsme možná šli až do druhého extrému. Nejdřív jsme říkali „tohle chceme“ a pak teprve hledali, jak k tomu dojít. Z dnešního pohledu by bylo rozumnější déle vyjednávat a vysvětlovat. Ale taky nás tlačilo vědomí, že se blíží volby 2006 a s volbami spousta věcí padá do koše, začíná se pak znovu.
Máte pocit, že jste tehdy prosadil nějakou důležitou změnu? Nejdůležitější bylo prosadit sjednocení dohledu v ČNB. Jinak… Vzpomínám si, jak jsme v roce 2005 říkali, že by měl existovat jednoduchý převod účtu z banky do banky. Dnes to funguje: v bance podepíšete papír a ona vám zruší účet ve staré, převede všechny trvalé příkazy k sobě. Ale tehdy na nás všichni koukali jak na idioty.