Vyplacením sporných peněz ČSOB a zveřejněním dosud utajované dohody o narovnání mezi Českou republikou a japonskou bankou Nomura končí kauza zkrachovalé Investiční a Poštovní banky. Tvrdit při té příležitosti, že konec dobrý znamená všechno dobré, přitom rozhodně nelze. Zveřejněná dohoda na první přečtení neobsahuje nic, co by bylo možné státním úředníkům a tehdejšímu ministru financí Vlastimilu Tlustému nějak zásadně vytýkat. Arbitráž s Nomurou z roku 2006 stát opravdu prohrál a hrozily mu velké ztráty. Kritici budou sice až do konce života tvrdit, že případné odškodnění by nakonec rozhodně nedosahovalo desítek miliard korun, ale stejně rozhodně celé roky tvrdili, že tuhle arbitráž rozhodně nelze prohrát.
Ale největší zadostiučinění musí cítit Miroslav Kalousek. Prohra v poslední arbitráži totiž potvrzuje, že smlouvy o prodeji majetku IPB za korunu Československé obchodní bance uzavřené v noci z neděle 18. na pondělí 19. června 2000 byly opravdu silně nevýhodné pro stát a extrémně výhodné pro ČSOB.
Ta nenesla žádné finanční riziko a přebírala přitom zadarmo nejlépe fungující maloobchodní bankovnictví v Česku, kterým disponovala IPB. Stát se tenkrát nemohl příliš bránit. IPB byla velkou bankou, jejíž pád by ohrozil chod mnoha podniků a byl by hrozbou i pro fungování celého bankovního sektoru v Česku. Tehdejší ministr financí Pavel Mertlík a guvernér ČNB Josef Tošovský neměli mnoho prostoru pro vyjednání lepších podmínek.
Přesto je požadavek na policejní šetření celé záležitosti tak trochu pochopitelný. Právě Kalousek stál v čele vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny ke kauze IPB, která konstatovala, že uzavřené smlouvy jsou jasně nevýhodné, neomezené a vláda by měla jednat o jejich novém znění. Sklidil za to tenkrát hodně tvrdou kritiku a byl obviňován z nadržování tunelářským bankéřům. Teď má na svá tehdejší tvrzení papír od arbitrů.
Dnes už si na to asi moc lidí nevzpomene, ale je skutečností, že o problémech IPB se hovořilo ne měsíce, ale roky před osudným červnem roku 2000. V září 1999 skončila tzv. dohlídka v bance a zjistila tristní stav, z nějž bylo jasné, že krach je velmi blízko. Věděli o tom úředníci ČNB i ministerstva financí, ale nekonali. Jednání s Nomurou vázla. Záležitost si přehazovali jako horký brambor. Tak dlouho, až bylo jasné, že zastavení bankovních obchodů v IPB je otázkou několika týdnů. Jednání nabrala spád až v dubnu 2000, a to už nebylo mnoho času. A pak přišla celkem logicky kapitulace. Josef Tošovský, podle svědků ve velkém rozčilení z nehorázných požadavků bankéřů z ČSOB, odcházel z jednání a nakonec s dohodou souhlasil teprve poté, co se ministerstvo financí zavázalo, že to, co bude muset centrální banka platit ČSOB, proplatí ze státního rozpočtu, a ČNB to tedy nebude stát nic. A pár týdnů poté na svou funkci rezignoval a přesídlil do Basileje. Teď se ocitl mezi těmi, na něž ministr Kalousek podal trestní oznámení. Podobně své pochybnosti o správnosti postupu při řešení krize v IPB vyjádřil už dříve expremiér Miloš Zeman.
Deset let po bitvě je jistě každý generálem. Víme, že se situace měla řešit včas, že se měla řešit v dohodě s akcionáři, zejména s japonským investorem, o němž všichni po celém světě vědí, že si nic nenechá líbit a že nikdy ve stoleté historii žádnou arbitráž neprohrál.
Víme, že tahle zkušenost stála stát celkem více než 160 miliard korun. Pro představu: to je o něco více než polovina ročního rozpočtu českého zdravotnictví. Policejní šetření z toho nevrátí ani korunu. Ale bylo by dobře, aby se tahle zkušenost učila ve školách a aby si tuhle kauzu musel nastudovat každý státní úředník, který dostane kdy právo rozhodovat o našich penězích.