Největší hráči bankovního trhu si nás vychovávají tak, abychom nechtěli nic nového. A jelikož je to s naší finanční gramotností bledé, nemají s tím moc práce. „Jestliže nemáme ponětí, co všechno můžeme dostat, tak to prostě nežádáme,“ říká pro Peníze.cz výkonný ředitel společnosti Sardis Petr Kursa. Češi mají na běžných nebo nízkoúrokových účtech uloženy stovky miliard korun. Jejich peníze tak neustále ztrácejí na hodnotě. Čím je to způsobeno?
Je to začarované kolečko, které je dáno rozdělením tržních podílů na bankovním trhu. Tři významní bankovní hráči drží takřka dvě třetiny českého tržního podílu. Postupně si klienty vychovávají k tomu, aby nechtěli nic nového. Banky pak nemusejí nabízet žádné atraktivnější sazby. V jiných zemích se lidé o své finance starají mnohem víc. Je to také dáno určitou finanční gramotností, která tu zejména u starších generací není dostatečná.

V čem je tedy hlavní rozdíl mezi mladšími a staršími klienty bank?

Mladší generace mezi sebou vedou mnohem otevřenější diskuzi o tom, jak spravují svoje finance. Starší lidé o tom moc rádi nemluví. Není důležité bavit se o tom, kolik vydělávám, ale spíš by měly probírat jednotlivé bankovní služby a produkty a získávat větší přehled.

Domníváte se, že by se tento stav mohl postupně zlepšovat? Pomohlo by například vyučování finanční gramotnosti na středních školách?

Určitě to je jeden z faktorů, které by mohly pomoci. Když nevím, na co se mám zeptat, tak se nezeptám. Kdybychom nevěděli, že automobil má mít airbagy, tak pořád jezdíme ve stodvacítce. S finančními produkty je to podobné. Jestliže nemáme ponětí, co všechno můžeme dostat, tak to prostě nežádáme.

Banky v Česku občas připomínají líné kapry v rybníku. Jakým způsobem by se mohlo celé bankovní prostředí rozhýbat?

Na druhou stranu se na ně nemůžeme zlobit. Je přirozené, že chtějí maximalizovat svůj zisk. To, že má v Česku pár bank tak zásadní podíl na trhu, vede k určitému konzervování klientů. Zároveň ale vzniká příležitost pro kohokoliv, tedy velké i malé banky, které můžou svou aktivitou a dobrými nabídkami oslovit klienty.
Co si myslíte o poplatcích u českých bank?

Každý má nárok na určitý výnos, jenž mu pokryje náklady. I zkušenosti několika bank, které to zkoušely zcela bez poplatků, ukázaly, že jen touhle cestou jít nejde. Troufnu si tvrdit, že i veřejnost nevnímá negativně, když poplatky odpovídají službám.

Jenže vždy odpovídající nejsou. Některé poplatky mi připadají absurdní. Například účtovat si za výběr z vlastního konta na pobočce 60 korun je přehnané, nemyslíte?

Vysokými poplatky za výběr na pobočce chtějí banky dosáhnout, aby lidé spravovali svůj účet přes internet. Pobočka by pak měla sloužit jako poradenská zóna. S poplatky za služby je to obecně složité. Lidé si totiž banku vybírají především podle úrokové sazby. Když vidí pěkné číslo, tak jdou bezhlavě za ním. Potom chtějí vědět, kolik budou platit za vedení účtu a až na třetím místě jsou transakční poplatky. Banky o tom vědí, proto nabízejí zajímavou úrokovou sazbu. Teprve když si k nim klient peníze převede, tak často zjistí, že má vysoké poplatky. Už to ale není nic, co by ho zvedlo ze židle a donutilo jít jinam.

Takže souhlasíte, že transparentnost bankovních poplatků v ČR není dobrá? Někdy banky přijdou s „výhodným“ balíčkem, který vám v něčem uleví, ale ve finále jste na tom úplně stejně jako před tím, nebo dokonce ještě hůř.

Jedna banka to takhle skutečně dělala. Člověk si musí prostudovat ceník banky, když vidí, že má podobu vysokoškolských skript, tak to asi nebude ono. Ideální je přehledná A4, ze které klient vše pochopí. Lidé by měli sledovat svoje výpisy z účtu a optimalizovat nakládání s ním. Velký pozor by si měli dávat také na penalizační poplatky u úvěrů, ty mohou být velmi citelné.

Jak se díváte na úvěry, které poskytují nebankovní společnosti? Občas zavánějí lichvou. Ani novela zákona o spotřebitelském úvěru tomu moc nepomohla.

Řeknu vám na rovinu, že každá snaha zpřehlednit tuto sféru má velmi mizerný efekt. S tímto problémem se ale nepotýkáme jen v Česku. Ten, kdo vymýšlí tyto novely, je vysokoškolsky vzdělaný člověk, který umí dobře počítat, vyzná se v procentech, a nepatří tak sám do segmentu lidí, kteří si jdou pro spotřebitelský úvěr. Jde zkrátka o rozpor ve znalostech. Typickým příkladem je snaha udělat bench mark přes roční průměrnou sazbu nákladů (RPSN). Lidem to ovšem nic neříká, procentům často moc nerozumí. Pro ně je hlavní to, že si půjčí třeba 100 000 korun a budou měsíčně splácet 3 000. O kolik to přeplatí, se už moc nezajímají. RPSN navíc neřeší sankční poplatky, které bývají velmi vysoké.

Má tedy smyl stanovit zákonem maximální hranici RPSN?

Určitě ano. Je tu obrovský prostor pro omezení lichvy. Domnívám se, že je třeba legislativně tuto oblast dotáhnout. Bohužel zatím nevnímám žádný výraznější signál, že ke změně dojde.

Proč? Kde vězí problém?

V těch, kteří mají na starost vytváření legislativy.

Takže u nich není snaha něco měnit?

Spíš pořádně dotáhnout tuto oblast od A do Z.

Českou ekonomiku poškozuje velká míra korupce. Jak se tomuto jevu podle vás co nejúčinněji bránit?

Můj profesor v USA se nás studentů jednou zeptal:„Víte, kdy se v každém státě výrazně zamezí korupci? Až pár lidí skončí ve vězení a ostatní o tom budou vědět. Takhle to zafungovalo u nás v Americe.“ Myslím si, že by Česká republika měla využívat tuto léčebnou metodu a efekt by se brzy dostavil.

Jak vnímáte korupci v českém podnikatelském prostředí?

Je to neřešený problém a časovaná bomba. Mezinárodní srovnávací indexy korupce hovoří jasně.

A jak se díváte na zásahy státu do bankovního sektoru, například v době krize, kdy mají banky existenční problémy? Má zasáhnout, nebo nechat banku padnout?

Před lety se stanovilo, že ČNB bude mít svoji autonomii a nebude ovlivňována vládou. To je správné, ovšem v době krize je koordinovaný zásah ČNB a státu nezbytný. Kdyby hořely peníze obyvatelstva, tak mnoha lidem zničíte život, jde o jejich životní úspory, popřípadě i o dědictví.

Váš projekt Bankbook má za sebou prvních devět měsíců provozu. Jak je hodnotíte?

Byl to naprosto nový koncept. Tušili jsme, jaké můžeme mít klienty, jaká bude přibližná struktura poptávky, ale nemohli jsme dělat žádné závěry, dokud neuvidíme, jak se to bude opravdu vyvíjet. Nikdy předtím se v Česku neprodávaly termínované vklady v on-line provozu. Nevěděli jsme, jaká nabídka naskočí, jak dalece oslovíme klienty, kteří hledají produkty na internetu. Každopádně šlo o období poznávání a učení.

Jaká je tedy vaše zkušenost s reálným provozem? Je větší zájem o spořicí účty, nebo o termínované vklady?

Čekal jsem, že o termínované vklady bude jen minoritní zájem, nicméně se potvrdilo, že veřejnost má přebytek likvidity. Je to dáno tím, že lidé v poslední době neměli chuť investovat na finančních trzích. Spousta se jich kvůli finanční krizi pořádně spálila. Klienti tak nemají problém vzít volné peníze a uložit je na dva roky či pět let. V současné době je poměr poptávky po spořicích účtech a termínovaných vkladech zhruba půl na půl.

Nemáte strach, že přijde bankrot Řecka a lidé se budou bát dlouhodobě ukládat peníze?

Nemám z toho strach. Klient nevnímá, že by situace v Řecku ohrožovala jeho úspory u českých bank. Když si vzpomenu na moment, kdy finanční a ekonomická krize naplno dorazila do Čech, tak depozitní trh tehdy zareagoval nečekaným krátkodobým růstem. Pro mnoho lidí byla krize strašák a oni omezili nákup věci, které nutně nepotřebovali. V tomhle ohledu může krize do jisté míry působit i ozdravně. Lidé se chovají racionálněji, provedou hygienu výdajů a určí si priority, za které jim stojí za to utrácet.