S každým novým bankovním poplatkem, při každém pohybu úrokové marže si klienti finančních ústavů kladou otázku: jak je tohle možné? Nad bezstarostným podnikáním bank se zamýšlí poplatkový odborník Patrik Nacher. Američané jsou aktuálně pobouřeni snahou bank zpoplatnit platební karty. Ekonomická moderátorka na televizní stanici FOX News dokonce v přímém přenosu rozstříhala svoji kartu jako symbol nesouhlasu s rozhodnutím Bank of America zavést měsíční pětidolarový poplatek za používání debetní karty. Lidé intuitivně cítí, že je někde chyba.
O bankách, penězích či investicích většinou hovoří v médiích lidé ve slušivých oblecích. A snad i záměrně používají velmi sofistikované termíny, aby tak dali najevo, že se jedná o téma jen pro vyvolené, kterému každý rozumět prostě nemůže. Jako by říkali - peníze jsou téma natolik složité, že je nutné nám (bankéřům, analytikům, poradcům) svěřit finanční prostředky a patřičnou moc s nimi nakládat.

Přitom pro stěžejní pochopení principů poptávky a nabídky, splácení dluhu, tvoření hodnot a podobně, bude vždy stačit znát elementární kupecké počty. Prodejem cenných papírů přes různé překupníky, přejmenováním finančních transakcí, vytvářením novátorských produktů či dokonce tištěním peněz, nikdy nepřestanou platit základní pravidla - dluhy se musejí platit, investování cizích peněz je velká odpovědnost a mělo by mít přísná pravidla, čím vyšší riziko, tím vyšší výnos, peníze musejí být postavené na nějaké hodnotě, nikoliv na dluhu a podobně.

Nerespektování těchto pravidel staví dnešní podnikání finančních institucí na hlavu a vyvolává oprávněný vztek lidí. Dovolím si zde stručně popsat čtyři teze, které se dotýkají právě tohoto rozporu. Teze 1 Banka jako trezor, nebo investor našich peněz?

Historicky, ale i logicky může banka v zásadě vydělávat dvojím způsobem. Buď bude takovým trezorem (skladištěm), kde budou mít lidé uložené cennosti včetně peněz a za to bude od klientů dostávat odměnu. Uložené peníze přitom zůstanou na svém místě. Obě strany mají jistotu: klient, že najde vždy, co tam vložil a banka, že vybírá pravidelné poplatky za tuto službu.

Postupně se role banky mění. Banka začíná dále půjčovat, a za to si účtuje úrok, jako svou odměnu. V takovém případě by se ale měla o tuto odměnu rozdělit s majitelem peněz, protože banka tyto peníze nevlastní a pouze je přesunula tam, kde byla po nich poptávka.

A to se už jaksi neděje. V dnešní době banky poskytují úvěry za roční úroky v rozmezí od čtyř (u hypoték) až do 30 procent (u kreditních karet), a naopak úroky střadatelům poskytují od 0,01 (na běžných účtech) do tří procent (na spořicích účtech a termínovaných vkladech). Z toho je více než patrné, že marže se pohybuje v řádech stovek až tisíců procent. Zdálo by se tedy, že je dostatečně vysoká na pokrytí všech nákladů banky.

Praxe ale dokazuje, že není a banky kromě této marže, vybírají různé poplatky. Z obou způsobů a směrů svého podnikání si tak banky vybírají jen výhody, logicky pak klienti tahají za kratší konec.

A to se teď stalo v Americe. Bankám se po neblahých zkušenostech omezily některé rizikové obchody, a tak se uchýlily k tomu, co bylo v zemi za velkou louží téměř nedotknutelné, zpoplatnily nejpopulárnější platební kanál - platební kartu. Proč? Protože zisky přece musejí růst každý rok, bez ohledu na kohokoliv a cokoliv. A z investování (půjčování) cizích peněz pak vyplývají možné další potíže, které banky vždy řeší ke své spokojenosti. Teze 2 Nerovné postavení klienta

Když si chceme půjčit peníze, doslova upíšeme svoji duši bance. Za úvěr ručíme nemovitostmi, směnkami a kdo ví čím ještě. Nejlépe pak v násobné hodnotě poskytnutého úvěru.

Nesplácíme-li, o reálné věci, kterými ručíme, prostě přijdeme. No jo, ale čím nám ručí banka (nad rámec zákonného pojištění vkladů )? Co když zkrachuje, máme v zástavě její pobočky, podíly akcionářů, jiná aktiva? Nemáme, musíme jen věřit. A to je ono, my bankéřům musíme věřit, jinak ten systém fungovat nebude. Že je to jaksi nevyrovnané, je vidět na první pohled. Teze 3 Pravidla nejsou pro všechny

Snad od základní školy se učí, že existuje takový investorský trojúhelník, který popisuje vzájemné vazby při zhodnocování peněz: likvidita - výnos - riziko. Jejich vzájemný vztah je obecně znám, nicméně, jak se ukazuje v poslední době, platí jen pro střadatele a drobné investory. Pro banky a velké nadnárodní finanční společnosti nikoliv.

Aktuální a akutní příklad: banky investovaly do řeckých státních dluhopisů. Proč by kupovaly německé dluhopisy za mnohem nižší úroky, že. Tudíž investovaly dobrovolně s vědomím, že mají vyšší úroky (čtěte také vyšší výnosy, bonusy, prémie ...), ale tím logicky podstoupily i vyšší riziko, že takový stát jednou nemusí být schopen dluh splácet.

Teď se tak právě děje a jaký bude další scénář? Bohužel jednoduchý. Investoři natáhnou ruku ke státu (daňovému poplatníkovi). Takže banky "velkoryse" odpustí Řecku část dluhu (protože je všem jasné, že to stejně nikdy nezaplatí), a jednotlivé země na oplátku prachobyčejně přisypou peníze do těchto bank. V médiích to najdeme pod pojmem "rekapitalizace bank". Zatím se uvažuje o výši 100 miliard euro. Jinými slovy, dokud Řecko splácelo, byla to bezva jízda, všichni si užívali fantastické výnosy a s tím spojené i bonusy. Když to narazí, nic se neděje, břímě přenese banka na stát.

Všichni jsme se učili, že vysoký výnos s sebou nese vyšší riziko. Těchto finančních gigantů se to ale, zdá se, netýká. A kdyby se náhodou politici vzepjali a tuto zvrácenou filozofii nepodpořili, je tu ještě jeden kouzelný manévr - vydírání. Vydírání, že o peníze přijdou klienti bank. No a to už je silný kalibr, zejména pak před volbami.

A jsme opět u první teze. Tedy, že investování cizích peněz je odpovědná činnost, ale zároveň skvělý prostředek pro vydírání kdekoho. Nikdy se už nedozvíme, jak banky použily prostředky daňových poplatníků. Kdyby ale někdy v budoucnu následoval takzvaný run na banku, stejně by taková banka neměla dost peněz na vyplacení požadovaných prostředků, takže by ruku ke státu natáhla znovu a znovu.

A pak už je to prosté. Aby na to bylo, musely by se zvednout daně. A tak by daňový poplatník vyplatil sám sebe jako bankovního klienta. Nicméně stále je ve vzduchu ona základní otázka, kde jsou ty původní peníze, kde jsou všechny ty dosavadní výnosy? Vypařit se nemohly a jak jsme si už řekli, banky se o ně se svými klienty příliš nedělí. Teze 4 Začarovaný kruh

A aby toho nebylo málo, je potřeba si uvědomit, že vyděračský potenciál finančních institucí má ještě jeden rozměr. A to propojení se státem přímo pupeční šňůrou. Státy se zadlužují, vydávají dluhopisy, ty kupují, mimo jiných, právě banky.

Banky, když špatně investují, chtějí zachránit od státu, aby zase později mohly nakoupit další státní dluhopisy a tak dál a dál. Když se to někde zadrhne, jsou stát i banky v klinči a vždy se nějak dohodnou. Že to v konečném důsledku nebude ve prospěch střadatele, nebo daňového poplatníka, je celkem evidentní. Platíme za něco, čemu se nelze vyhnout

Divit se vzrůstajícím protestům lidí proti tomuto systému proto není na místě. Ale pojďme zpět do Ameriky k rozhodnutí Bank of America zpoplatnit vedení platebních karet. Asi nejsmutnější na tom všem je fakt, že klienti (Češi a teď i Američané) platí za něco, čemu se nelze v praxi vyhnout.

Platit dnes cash není moderní a všechny instituce s podporou států směřují občany k bezhotovostním platbám. Původně snad se záměrem ušetřit náklady při práci s hotovostí. Já dodávám, že také s cílem přimět lidi více utrácet (když nevidíme skutečné peníze, nemáme takové zábrany). Aktuálně pak lze mezi důvody šíření platebních karet ještě přidat vybírání poplatků. Že navíc ztrácíme kontakt a vztah ke skutečným penězům, které jsou nahrazovány těmi virtuálními, je už jen ona pověstná třešnička na dortu.