O Řecku dnes slýcháme hlavně v souvislosti s možným bankrotem a ohrožením eurozóny. Tento článek nám ho představí z jiného úhlu – jako ekonomickou velmoc, která kdysi přinesla do Evropy první peníze.

O Řecku dnes slýcháme hlavně v souvislosti s možným bankrotem a ohrožením eurozóny. Tento článek nám ho představí z jiného úhlu – jako ekonomickou velmoc, která kdysi přinesla do Evropy první peníze.

Pár slov k antickému mincovnictví
 
Nejstarší ionské mince byly z tzv. élektra, tj. ze slitiny zlata a stříbra, aigínské byly ze stříbra. Od 6. století před naším letopočtem se mince razily z ryzího zlata, bronzové mince se objevily až v 5. století př.n.l. Pouze výjimečně byly mince raženy také ze železa, olova, niklu nebo čisté mědi.
V řecké oblasti mince razila města i panovníci. Když se stalo Řecko součástí Římské říše, bylo právo řeckých měst razit vlastní mince silně omezeno. V římské oblasti mince původně razila též města, od. 3. století př. n.l. pak římský stát – jeho jménem tak činili zvláštní úředníci, tzv. triumviri monetales. V době římského císařství razil zlaté a stříbrné mince panovník, bronzové mince dával razit senát. Mince senátu byly označeny písmeny SC, což znamenalo „senatus consulto“ neboli „z rozhodnutí senátu“.
Starší řecké mince mají na líci (aversu) vypouklý symbol mincovního města, na rubu (reversu) tzv. quadratum incusum, tj. vyhloubený dělený čtyřúhelník. Od 6. století př.n.l. se objevuje reliéfní obraz na obou stranách mince. Na líci to byla obyčejně hlava nebo postava božstva, v helénistické době tam býval vyražen obraz panovníka. Na rubu mince se obvykle vyskytoval symbol města.
Nejstarší řecké mince nenesly nápisy, teprve později přibylo jméno města nebo svazu, popř. jeho zkratka a jména zodpovědných úředníků, později též jméno krále. Výjimečně se lze setkat i se signaturou rytců.
Talent, řecky nazývaný talanton, v antickém Řecku  představoval 26,2 kg nebo 21,29 kg kovu. Mina byla starořecká jednotka hmotnosti, jako mincovní jednotka to byla jedna šedesátina talentu. Talent i mina nebyly „oběžné mince“, jednalo se o početní jednotky.
Statér byla starověká váhová jednotka a mince, ražená ze zlata, stříbra nebo z elektronu a užívaná nejenom v Řecku, ale také v celém Středomoří. V klasické době odpovídal statér dvěma drachmám, jako váhová jednotka se pohyboval mezi 10-16 g. Jako statéry jsou označovány patrně nejstarší maloasijské mince, ražené z elektronu, ale také keltské zlaté „duhovky“ (nalezené na našem území).
Řecké slovo drachmé znamená hrst a drachma původně znamenala 6 obolů ve tvaru kovových tyček či roubíků. Také v klasické době Athén se drachma dělila na šest obolů. Razily se i mince o 2-násobné (didrachma), 4-násobné (tetradrachma) a 10-násobné (dekadrachma) váze i hodnotě.
V klasické době Athén byla tetradrachma nejběžnější mincí v celé řecké oblasti. Nesla na líci hlavu bohyně Athény a na rubu její symbol (tj. sovu) a obvykle zkratku slova Athénaión čili „patřící Athéňanům“.
Chalkoi byly nejmenší řecké mince. Jejich název je možné přeložit jako měďák.
Na římských mincích z doby republiky býval vyražen název ROMA či ROMANO a číslo, značka hodnoty, jména, popř. i jména mincovních úředníků, obraz a jméno božstva, popř. také jeho zkratka.
V období císařství byl na líci mince vyražen obraz císaře nebo člena panovnické rodiny, jméno a tituly a na jejím rubu bývalo zobrazováno božstvo se jménem nebo výjev nebo propagační či pamětní nápis.
Jako mincovní kov se v Římě nejdříve používal bronz. Pravděpodobně proto, že na Apeninském poloostrově byl nedostatek nalezišť stříbra a zlata. Hodnota bronzu byla kodifikována ve známých „zákonech 12 desek“ z let kolem 450 př. n. l. První římské mince tvořily hrudky bronzu, nazývané aes rude neboli „surový kov“.
Nejstarší římské mince začaly být vydávány ve 3. století „před Kristem“ - pro vnitřní potřebu to byly těžké měděné mince (tzv. aes grave neboli „těžký kov“), pro vnější styk se jednalo o stříbrné didrachmy.
Základní měnovou jednotkou byl zpočátku tzv. librální as, litý z mědi ve váze 1 libry. Na líci byla hlava boha Ianuse, na rubu lodní příď a značka libry. Začátkem 2. století se ustálil denarius jako základní římské mince – dělil se na 10 (později na 16) assů.
Další starořímskou mincí byl tzv. quinarius, který byl roven polovině denáru nebo 5 asům. Dupondius byla mosazná mince, jejíž cena se rovnala dvěma asům a která vážila cca 13,5 g. Tremessis byla malá zlatá mince o váze 1,5g měla hodnotu jedné třetiny solidu. Centeneninalis byla měděná mince o průměru 17–19 mm. 
Zlaté mince se v Římě razily až od doby Caesarovy. Tehdy byl ražen aureus, který se dělil na 25 denárů. Další zlatou římskou mincí byl solidus, ražený císařem Diocletianem od roku 301 – představoval 1000 denariů. Nicméně solidus byl vydán jen v malém množství a jeho zavedení mělo na římskou ekonomiku minimální dopad. Později byl znovu zaveden Konstantinem Velikým roku 312 n.l. a nahradil aureus jako císařskou zlatou minci. V té době měl hodnotu 275 000 denariů.
Solidus byl v oběhu prakticky v nezměněné formě až do 10. století n.l. (pod názvem nomisma). Kdykoliv byla mince přijata do státní pokladny, byla roztavena a znovu vyražena, čímž se zajišťovala stabilita jejich váhy. Přestože měli byzantští obchodníci zakázáno užívat solidus pro obchod mimo území říše, platilo se těmito mincemi i při obchodech mimo Byzanc a solidus se záhy stal žádaným platidlem i v arabských zemích.

Na tento článek volně navazuje text Antické banky a jejich vývoj

autor přednáší na BIVŠ, a.s.