Kde obíhají peníze, stavějí se banky. A důkazy pro toto tvrzení nacházíme už v antice. Více se o řeckých a římských bankách dozvíte v tomto článku, který navazuje na text Peníze v antice a jejich vývoj.

Kde obíhají peníze, tam působí také banky

Banky se řecky se nazývaly trapeza, latinsky mensa argentaria. Bankéři byli nazýváni trapezitai (jednotné číslo trapezítes).
V nejstarších dobách plnily v Řecku funkci bank jako zařízení, provádějících peněžní operace, chrámy (např. v Delfách, na Déle nebo na Efesu). Kamenné stavby, které byly chráněné také náboženskou úctou, byly bezpečnější než obyčejná hliněná nebo dřevěná obydlí. Chrámy přijímaly do úschovy také důležité listiny a půjčovaly peníze.
Brzy vznikaly také soukromé peněžní podniky, které půjčovaly peníze za úrok 10 % až 30 % ročně. Vznikaly i banky státní, tzv. trapeza démosiá, které byly spravovány obecním výborem.
Banky byly rovněž vybaveny monopolem na směňování mincí. Postupně byl zaváděn i bezhotovostní platební styk.
Také v Římě znamenalo zavedení peněz příchod bankéřů. Tímto zaměstnáním se zabývali hlavně propuštění otroci nebo usedlí cizinci (hlavně Řekové), z římských občanů pak příslušníci jezdeckého stavu.
Bankéři se rozlišovali podle oboru svojí činnost – - nummularii byli zpravidla směnárníci, zatímco argentarii (nazývaní také mensarii) se zabývali všemi peněžními operacemi.
V době římského císařství se úrok z úvěrů pohyboval mezi 3-6 % ročně, ovšem roční úrok 15% nebyl ještě za jistých okolností považován za lichvu.
Protože bankéři vykonávali činnost ve veřejném zájmu, ukládal jim stát povinnost vedení obchodních knih, které měly před úřady a před soudy průkazní hodnoty. Bankéř zpravidla vedl 3 knihy:

- pokladní deník pro běžné denní účty,
- hlavní účetní knihu, ve které byla shrnuta jeho peněžní činnost, a
- zvláštní knihu pro bezhotovostní platební styk.

Klasickým typem římského bankéře je Lucius Caecilius Iucundus, který působil v Pompejích (před jejich zničením výbuchem Vesuvu) a jehož busta se zachovala. V jeho domě bylo nalezeno 153 víceméně poškozených finančních dokladů v podobě trojitých voskových destiček (triptych). Jedná se většinou o kvitance na peníze, obdržené v dražbách, které Iucundus prováděl za svoje zákazníky. Na každé z nich (pokud je písmo čitelné) je pečlivě poznamenáno, že odevzdaná částka je po srážce provize, avšak výše této provize není pravděpodobně úmyslně uvedena.

autor přednáší na BIVŠ