« Zpět
Rozpočty v bankách
Také banky používají ve svém hospodaření rozpočty – s principy jejich tvorby a využívání se seznámíte v tomto článku.
Rozpočty jsou konkretizaci plánů na určité období (nejčastěji na jeden rok). Rozpočty lze rozdělit z mnoha hledisek, např.
- podle hierarchické úrovně na hlavní neboli celobankovní rozpočet a na rozpočty jednotlivých hospodářských středisek nebo
- podle předmětu rozpočtu na kapitálový rozpočet (zpracovávaný zpravidla na delší období než na jeden rok) nebo na rozpočet nákladů a výnosů (jehož tvorba je popisována v této kapitole).
V průběhu tvorby rozpočtu jsou slaďovány existující zdroje a uplatňované nároky uvnitř banky. Základní princip rozpočtování neboli principle budget factor spočívá v tom, že by při jeho tvorbě měla být vyhledána a vyřešena základní limitující skutečnost pro tvorbu rozpočtu, neboli „nejužší hrdlo“, tj. vztah mezi potřebami a zdroji v klíčové oblasti dalšího rozvoje banky. Jedná se např. o vztah mezi disponibilními zdroji a požadovaným rozvojem např. pobočkové sítě nebo sítě bankomatů.
Rozpočtování v našich podmínkách bank v ČR probíhá nejčastěji pro organizační hledisko. Užitečné jsou ovšem také rozpočty pro produkty a pro klienty, resp. pro jejich segmenty.
Rozpočet
- by měl obsahovat takové cíle, které jsou dosažitelné, měřitelné a náročné,
- musí navazovat na obchodní cíle banky,
- vychází jednak z propočtených veličin (např. z norem spotřeb nákladů), jednak z odhadovaných veličin (např. úrokové náklady nebo úrokové výnosy).
Tvorba rozpočtu musí probíhat podle předem stanovených jasných pravidel. Proces rozpočtování je periodickou činností, kdy jeho jednotlivé etapy jsou zpravidla uskutečňovány ve stejných časových obdobích pro každé rozpočtovaní období.
Rozpočty se stanovují
- nejčastěji v podobě výkazu zisku a ztrát (výsledovky) a bilance (rozvahy),
- méně často v podobě peněžních toků (tj. jak budou náklady pokryty finančními prostředky).
Existují tři níže uvedené přístupy k rozpočtování, přičemž v bankovní praxi obvykle převažuje jejich kombinované využití.
- fixní rozpočet na dané období, obvykle roční – po celé rozpočtovaní období zůstává beze změny, je tedy stabilní. Nereaguje však na výrazné změny, k nimž může dojít v průběhu doby, na kterou byl sestaven, čímž může dojít ke snížení reálnosti stanovených výsledků
- klouzavý neboli pružný rozpočet (rolling budget) – umožňuje průběžně reagovat na vzniklé výrazné změny, protože se neustále aktualizuje a zpřesňuje. Rozpočet je vždy rozšířen o další období (např. měsíc či čtvrtletí), takže základní časové
období je stále zachováno. Tento přístup je ovšem časově velmi náročný, a proto v některých případech dochází k tomu, že jsou na začátku období stanoveny určité limity odchylek od výchozích podmínek. Pokud dojde k jejich překročení, může být rozpočet upřesněn.
- rozpočet s nulovou bází (zero-based budget) – je zpracováván zcela nezávisle na předchozím období, tj. „od nuly“. Používá se např. při tvorbě rozpočtu nově vzniklé bankovní pobočky.
Existují tři metody tvorby rozpočtu
- zdola nahoru – centrála rozepíše celobankovní rozpočet na všechna střediska, ovšem bez jejich spolupráce a bez znalosti konkrétních podmínek, rozpočet však plně navazuje však na celobankovní cíle.
- shora dolů – jedná se o opak předešlé metody, a to včetně jejích výhod a nevýhod,
- kombinovanou – dochází např. k paralelní tvorbě rozpočtu, tj. jak na úrovni centrály, tak rovněž na úrovni jednotlivých hospodářských středisek, samozřejmě s nutností „dohadovacího řízení“.
Práce na tvorbě rozpočtu banky na následující kalendářní rok by měly začít nejpozději začátkem září,. Při tvorbě rozpočtu se obvykle postupuje podle následujících pravidel:
- nejprve je vhodné provést projekci neúrokových nákladů pro příští rok,
- v návaznosti na to je prováděna projekce celkového růstu (včetně nákladů),
- potom jsou odhadnuty budoucí disponibilní zdroje,
- pak je provedena projekce neúrokových příjmů, objemu úvěrů (včetně úrokových sazeb) a na závěr
- je provedena projekce vývoje ostatních důležitých položek aktiv (např. cenných papírů).
Po ukončení období, na které byl daný rozpočet vytvořen, je nutno jej porovnat se skutečným stavem a racionálně a co nejpřesněji zhodnotit odchylky od předpokládaného stavu. Toto „zpětné hodnocení“ se týká zejména překročení plánovaných limitů nákladů nebo nedosažení plánované míry příjmů, měla by vždy znát konkrétní příčiny, proč se tak stalo. Obecná zdůvodnění těchto odchylek by bankovní úředníci v žádném případě neměli akceptovat, protože neumožňují „minulé napravit a budoucímu předejít“.
Vedoucí jednotlivých středisek jsou (hmotně) zainteresováni na splnění „svého“ rozpočtu.
V souvislosti s tvorbou rozpočtu je vhodné zmínit problematiku přiřazování nákladů jednotlivým střediskům.
- U přímých nákladů (např. u mezd nebo u úroků z depozit) je jasné, kde vznikly a do kterého střediska patří.
- U nepřímých nákladů jsou přiřazovány jejich uživateli pouze rozpočtované náklady, protože jinak by nebyla zajištěna efektivnost činnosti servisních středisek. Servisní střediska by totiž mohla rozpočítat na ostatní střediska také svoje náklady, které by byly vynaloženy nad rámec rozpočtu.
- Ostatní náklady (tzv. nepřímé) jsou přiřazovány podle tzv. alokačních klíčů, tj. kriterií rozdělování nákladů pro ty náklady, které nelze přiřadit jednotlivým střediskům přímo (např. počet topných těles).
Základní pravidla používání alokačních klíčů:
- Neexistuje(a ani nemůže existovat) žádný univerzálně platný alokační klíč.
- Jednotlivé alokační klíče musí být jednoznačné, srozumitelné a stabilní.
- Alokační klíč je „pouhým“ nástrojem rozpočtování, nikoli jeho cílem.
- Velké množství alokačních klíčů systém tvorba rozpočtů zbytečně komplikuje.
- Na použití konkrétních alokačních klíčů by měla panovat shoda mezi všemi zúčastněnými.
Diskuse
Vložte svůj dotaz