« Zpět
Poplatky k soudu nepatří
Bankovní sektor v Evropské unii má v současnosti značné problémy. Je třeba uskutečňovat úsporné programy a provést celkovou finanční konsolidaci, což limituje možnosti bank při stanovování úrokových sazeb a marží.
Český bankovní sektor jako jeden z mála bankovních trhů v členských zemích sedmadvacítky v průběhu krize neutrpěl vážnější šrámy. Je však otevřenou otázkou, kterou žádný prognostik není schopen odpovědět, jak dlouho bude pozitivní vývoj českého bankovnictví pokračovat. Jednak se tento stav v budoucnosti může obrátit, jednak ze současného dosahování ziskové rentability nelze automaticky vyvozovat, že by banky měly klientům účtovat své služby za dumpingovou cenu, tedy za cenu pod úrovní svých nákladů.
Neplatíte pro nic za nic
Poplatky se významně liší od úroku. Ten představuje časovou cenu peněz, je odměnou za vzdání se likvidity. Poplatek má zcela odlišnou podstatu – měl by vyjadřovat nákladovost a pracnost konkrétních bankovních činností včetně jejich kvalitativní úrovně. Je jednoznačně součástí ceny za bankou poskytovanou službu v rámci kalkulace přímých a nepřímých nákladů na příslušný bankovní produkt. Poplatek je úzce spojen s komfortem bankou poskytované služby včetně jejího „goodwill“ – tedy finanční síly a stupně klientské bezpečnosti.
Promítání nákladovosti a pracnosti úvěrového byznysu banky přímo do výše úroku představuje neodůvodněné mísení dvou věcně zcela odlišných kategorií. Snižuje to také průhlednost cenové tvorby bankovních produktů.
Ať si zákazníci vyberou sami
Únosnost výše poplatků pro klienta by měla být předmětem konkurenční soutěže. Český bankovní trh je vysoce konkurenční, klienti mají dostatečný výběr a mohou si zvolit banku, která je jim strukturou poplatků nejvíce šitá na míru.
I když v současnosti nežijeme v čistě liberálním prostředí, opačným extrémem je snaha o nahrazování tržní spontaneity soudními rozhodnutími. Odpůrci bankovních poplatků vycházejí ze Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Je ale kardinální otázkou, zda smluvní ujednání o poplatcích ve smlouvách klientů s bankou lze považovat za nepřiměřené v duchu této směrnice.
Minulý týden Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl ve sporu mezi Hypoteční bankou a jejím klientem tak, že banka musí vrátit zaplacené poplatky za správu úvěru. Jde o soudní posouzení jednotlivého konkrétního případu, ze kterého nelze činit obecné závěry.
Poplatek je v první řadě cenou za poskytovanou službu a je především kategorií ekonomickou, potažmo finanční, a až ve druhé řadě kategorií právní. A právo má obecně v ekonomii především úlohu obslužnou. Je tedy krajně problematické hovořit o neoprávněných či nepřiměřených poplatcích, aniž se vysvětlí, co rozumět slovem neoprávněné z hlediska kalkulace ceny za poskytovanou službu.
K tématu se vcelku jasně svého času vyjádřil Nejvyšší soud Velké Británie, podle kterého výše poplatků za vedení účtů nepodléhají soudnímu přezkumu, protože se podle názoru anglických soudců jedná jednoznačně o cenové ujednání.
Argumentace ochranou spotřebitele dovedenou až do polohy, že spotřebitele je třeba chránit i proti jeho vůli, by asi byla více pochopitelná například v případě poskytovatelů žraločích půjček, kde žádná pomocná akce ze strany advokátů neprobíhá. V případě bankovních klientů však lze předpokládat vyšší stupeň finanční gramotnosti. Otázkou pak je především to, jak hledat citlivou hranici mezi smluvním ujednáním o ceně, které je ještě přiměřené a které už ne.
Chtějí aktivisté více rizika?
Dojde to až do polohy, že v případě nespokojenosti s chutí rohlíku požádá klient pekaře o vrácení „nepřiměřené“ části peněz zpět, nebo bude žádat příslušný soud o rozhodnutí? V současnosti, kdy svět i Evropská unie stále ještě zápasí s dluhovou krizí, ve které jsou banky významnými protagonisty, představují poplatky – pokud jsou správným odrazem nákladovosti a pracnosti bankovní činnosti – legitimní nástroj, který významně stabilizuje bankovní byznys v celkově ekonomicky nestabilní době. Je tedy otázkou, co vlastně chtějí klienti a je zastupující advokáti dosáhnout. Snad ne vyšší rizikovost a menší stabilitu bankovního sektoru.
Diskuse
Vložte svůj dotaz