Ministr financí opakovaně slibuje, že bude na banky „působit“ a přesvědčovat je, aby více půjčovaly českým podnikům. Banky už ale nejsou státní a opakování bankovního socialismu tak naštěstí nehrozí. Na jednoduchou otázku „Co za to, pane ministře?“ ministr financí ovšem odpověď nemá.
Je samozřejmě pravda, že banky v posledních měsících půjčovaly podnikům podstatně méně, ale to se děje při poklesu ekonomiky vždy a všude. Navíc se stačí podívat do okolních zemí a uvidíme, že české banky postupovaly ještě mírně, a pokud to jen trochu šlo, zkoušely udržet úvěrované podniky naživu pomocí různých úprav a prodloužení poskytnutých úvěrů. Rovněž je nutné si uvědomit, že rizikovou politiku bank na českém trhu řídí spíše mateřské banky, které sledují situaci celé bankovní skupiny. České managementy mají tudíž v řadě případů svázané ruce a musejí se pohybovat mezi mantinely, které jim stanoví jejich matky.
Navíc není přesné říkat, že banky přestaly půjčovat. Ano, objem úvěrů podnikům se snížil, změnila se ale jenom pravidla posuzování úvěrů a podniky dnes zažívají to, čemu čelili před rokem klienti, kteří chtěli získat stoprocentní hypotéku na nákup nemovitosti. Jsou nuceni podrobit se mnohem přísnějšímu posuzování a musejí být schopni odpovídat na otázky.
Ani na jedno nebyla bohužel řada firem zvyklá, zejména v letech ekonomického růstu a dobrých hospodářských výsledků. Dnes však musejí podniky dokázat zodpovědět otázky týkající se poklesu tržeb, omezení poptávky a účinnosti restrukturalizačních opatření. A jestliže v tom nemají jasno samy, je pochopitelné, že nepřesvědčí ani banky.
Malé podniky jsou na tom samozřejmě hůře. A právě jim by ministr financí mohl účinně pomoci, pokud by opravdu chtěl, aby se úvěrovalo více. Často totiž úvěr nedostanou, protože nevědí, jak o něj požádat, jak připravit a prezentovat přesvědčivý byznysplán. Vzdělávací program, jenž malým podnikům ukáže, jak žádat o úvěry - a jak je rozumně používat -, by byl mnohem účinnější než schůzky s bankéři. Banky totiž půjčovat chtějí - ale podniky se musejí naučit reagovat na změněné požadavky. Když stát pomůže malým podnikům lépe se orientovat v oblasti úvěrů a lépe pracovat se svými plány, mohl by přijít čas i na posílení Českomoravské záruční a rozvojové banky. Rozhodně to ale nemůže být první krok.
Velké podniky mají navíc k dispozici jinou cestu, jak přísnější podmínky bank obejít - korporátní dluhopisy. Je až s podivem, jak málo podniků je schopno své dluhopisy na trhu nabídnout. Pro oživení českého kapitálového trhu by byly přitom tyto emise zajímavé. Škoda jen, že šéf pražské burzy právě válčí s ministrem financí kvůli dluhopisům pro občany. Spolupráce na podpoře využití kapitálového trhu k financování zajímavých českých podniků by dávala větší smysl.
Chce-li ministr financí pomoci českým podnikům, v případě těch menších by měl přemýšlet spíše o vzdělávání a ty větší podpořit v hledání alternativního financování. Návrat do časů, kdy banky půjčovaly téměř každému a mnohdy firmám nahrazovaly provozními úvěry chybějící kapitál, reálný není.
A nejen proto, že ministr nemá bankám co nabídnout.