Pokračující dluhová krize možná povede k zajímavé situaci. Rozvojové státy jako Čína či Brazílie budou financovat vyspělou Evropu...... Jedná se o logické vyústění světového vývoje, kdy řada rozvojových zemí už léta zaznamenává příliv zahraničních investic a dosahuje obchodních přebytků, což vede k trvalé akumulaci devizových rezerv. Vyspělé státy se naopak zadlužují, a to jak na straně veřejných rozpočtů, tak na straně domácností. A dluhy přinášejí nemalé problémy.
Finanční krize byla způsobena nekvalitními úvěry domácností a developerů. Dopady na bankovní sektor byly zničující, protože z bezrizikových cenných papírů se během krátké doby stala „toxická aktiva“. Nejinak je tomu dnes, kdy se z nedávno důvěryhodných státních dluhopisů staly nechtěné papíry. Malou změnou je, že v předchozí krizi státy své banky zachraňovaly a dnes to některé udělat nemohou a jiné nechtějí. Navíc s sebou nevyhnutelné státní úspory nesou nepříjmné sociální dopady.

Jediná cesta?

Pokud však chce jakýkoli stát snížit výši svého dluhu, musí mít reálně přebytkový rozpočet. Jiná cesta zkrátka není. A protože výnosy ze zdanění mají své limity, škrtům se nelze vyhnout.

Je pravda, že dluhy lze i ekonomicky přerůst, jelikož státní závazky se většinou vykazují v poměru k HDP. Právě tato statistická klička svádí politiky k trvale deficitnímu hospodaření dokud ekonomika roste a expanzivně nastavená fiskální politika se v recesi obtížně mění. Protože dnes těžko státy přilákají investory na něco jiného než na stabiliní výhled svých financí, jako naprosto nutné se jeví hluboké překopání rozpočtů s jasným požadavkem na vyrovnané účty. A to se zohledněním slabšího ekonomického růstu.

Nabízí se však ještě jedno řešení, které je dnes málo slyšet. Finanční krize se stala příležitostí pro keynesiánské ekonomy, kteří zaútočili na liberální regulaci finančních trhů a propagovali masivní podporu státu jako cestu z krize. Jejich hlasy však utichly ve víru dluhových potíží, které ohrozily kredibilitu států a vyrazily politikům z rukou zbraň v podobě fiskální stimulace. Keynesiánci ale mají řešení: na krizi by měla promptně reagovat centrální banka masivními nákupy státních dluhopisů.

Evropská centrální banka

Jejich přání dnes rezonuje i mezi významnými politiky. Trhy postupně ztrácí důvěru ve francouzské dluhopisy a tamější představitelé by rádi získali na svou stranu centrální banku, tedy především možnost tisknout de facto neomezené množství peněz a platit jimi státní dluhy. Ačkoli se banka už dnes angažuje při nákupech dluhopisů ohrožených zemí, Francouzi by chtěli její záruky za solventnost celého záchraného fondu.

Německo je stejně jako samotná ECB proti. Před 2. světovou válkou zažili Němci hrozivou hyperinflaci a od té doby se tamější bankéři staví k svévolnému zvyšování peněžní zásoby rezervovaně. Je faktem, že možnosti centrální banky jsou prakticky neomezené a vzhledem k rozšíření eura by byly ztráty ze státních dluhopisů rozložené mezi ohromné množství subjetků. Na druhou stranu jsou však obavy ze zvýšené inflace opodstatněné a historie poskytuje nemalé množství příkladů.

440 miliard euro

Současná kapacita záchranného fondu eurozóny dosahuje výše 440 miliard euro (tedy 11,26 bilionu Kč, což je několikanásobek HDP České republiky). Částka se ukazuje jako neadekvátní situaci a politici chtějí velikost fondu zvýšit. Jelikož důvěryhodnost většiny států eurozóny se propadá a ECB odmítá větší angažovanost, nezbývá než se po penězích podívat jinde ve světě. Prezident Světové banky naznačil, že rozvojové země jako Čína nebo Brazílie jsou ochotné pomoci prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, který už v současné době částečně financuje Řecko, Portugalsko či Irsko a chystá se vyslat odborníky i do Itálie.

Role se obrací

Pokud si Evropa nedokáže pomoci sama bude se muset více spolehnout na MMF. Rozvojové státy by tak financovaly vypělý svět. Nutno podotknout, že se tak nestane náhle a nečekaně. Už dlouho spoří obyvatelé rozvojových států více než zadlužený vypělý svět s masivně rozšířenými kreditními kartami a hypotékami. Už dlouho před sebou evropští politici sunou veřejné dluhy a udržují nákladné sociální programy. A peníze se pomalu přesouvají do rukou centrálních bank rozvojového světa.

Současná situace je docela paradoxní. Ačkoli mají Řekové několikanásobně vyšší průměrné příjmy než Číňané, nejlidnatější stát světa je, co se finančních prostředků týká, několikanásobně bohatší než Řecko. A to i v přepočtu na obyvatele.