Česká republika se od počátku roku do konce června zadlužila o dalších více než 136 miliard. Celkový státní dluh dosáhl 1,636 bilionu korun, a překročil tak hranici 40 procent HDP. Aktuální výše dluhu a jeho podíl na HDP je však jen jedním ukazatelem kondice toho kterého státu. Za pozornost nepochybně ale také stojí, jak vypadá situace českého dluhu ve srovnání s dalšími státy Evropské unie a jaké jsou trendy ve vývoji státních dluhů evropských zemí.

Zadlužení České republiky se pohybuje přibližně na polovině průměru Evropské unie, který činí cca 87 procent HDP, což je výrazně výše, než připouštěla Maastrichtská kritéria. O aktuální výši státního dluhu můžeme tedy říci, že jsme na tom velmi dobře. Jediné ze „starých“ států EU, které mají nižší dluh než ČR, jsou jen Švédsko a Lucembursko. I tak nás ale obhospodařování státního dluhu, tedy platba úroků, stála v roce 2011 55,6 miliardy, tedy asi 5,5 procenta příjmů.

Pokud se však podíváme na meziroční změnu dluhu, tak dluh České republiky za rok 2011 stoupl o 3,1 procenta HDP, což je sice hluboko za matadory tohoto kritéria, tedy Irskem, Řeckem, Portugalskem a Španělskem, ale stále je poměrně vysoká.
Graf: Změna státního dluhu za rok 2011 (v % HDP)

Zdroj: Eurostat
Existuje riziko, že letošní deficit bude vyšší než plánovaných 105 miliard, neboť se ani přes rozsáhlá protiopatření nenaplnily předpoklady ministerstva financí o hospodářském růstu.

Dalšími významnými faktory jsou struktura dluhu dle vlastnictví a měny. Dluh České republiky je téměř ze tří čtvrtin vlastněn domácími rezidenty, což patří k nadprůměru Evropské unie. To nám dává lepší pozici při vyjednávání s věřiteli. Vyšší podíl domácího dluhu rovněž snižuje volatilitu kreditní marže a nákladů na obsluhu dluhu.
Česká republika se nemusí tedy panicky bát zadlužení, se státním dluhem je však třeba postupovat velmi obezřetně, stejně jako s nabitou zbraní. Je nezbytné hledat taková opatření, která nebudou hospodářství země ovlivňovat výrazně negativně, jako bylo například poslední zvýšení DPH, které nepřineslo kýžený efekt a daňový výběr byl nakonec nižší než v předchozím roce. Další zvýšení DPH na 15 a 21 procent pravděpodobně přinese opakování této situace. Ať tak, či onak, zvyšování DPH je stále lepším nástrojem ke zvyšování příjmů státu než růst přímých daní.

Stát by se měl na příjmové straně rozpočtu spíše zabývat podporou podnikání. Tato podpora by neměla mít formu přímých subvencí, ale odstranění zbytečných překážek. Těmi jsou podle projektu Doing business, který vede International Financial Corporation pod Světovou bankou, především zakládání nových firem. Zde se Česká republika umístila na 138. místě ze 183 sledovaných zemí.

Největším problémem českého státního rozpočtu je však strana výdajů, která roste vysokým tempem, a jeho struktura. Téměř tři čtvrtiny výdajů státního rozpočtu představují mandatorní výdaje. Kvůli stárnutí populace se navíc budou tyto výdaje především na důchody a podobné platby zvyšovat, zatímco se bude snižovat výběr příjmů ze zmenšující se aktivní populace. Je tedy třeba pokračovat v penzijních reformách a následně je neoslabovat (případ Slovenska a Polska), nebo je dokonce rušit (případ Maďarska). Neřešení penzí může vyústit v situaci, kdy státní důchody nebudou stačit ani na pokrytí základních potřeb. Problematické je i zadávání veřejných zakázek, které je tradičním podhoubím korupce. Je mnoho případů, kdy drahá zakázka nevyhovuje ani jejímu zadavateli. Příkladem je nákup letounů CASA, o které česká armáda ani nestála. Jiným příkladem jsou i zbytečné nákupy špičkového nemocničního vybavení, které nakonec není ani řádně využíváno.
Snížení přerozdělování zdrojů by nepochybně mělo za následek zvýšení růstového potenciálu české ekonomiky.