Dluhová krize v Evropské měnové unii je kromě jiného spojena s výrazným růstem výnosů u státních dluhopisů. Ani výnosy dluhopisů komerčních bank nebyly ušetřeny.
To vše by naznačovalo, že úrokové sazby na nové úvěry podnikům a domácnostem musely jít prudce nahoru, alespoň ty s delší dobou splatnosti. Jak to tedy ve skutečnosti je?
U podnikových úvěrů sazby z minim v polovině roku 2010 sice vzrostly, nicméně pohyb nahoru nebyl nijak závratný – krátkodobé přibližně o 1 procentní bod, střednědobé o 1,3 procentního bodu a dlouhodobé se téměř nezměnily. U hypotečních úvěrů je to pak 1 procentní bod pro krátkodobé a půl procentního bodu pro dlouhodobé.
Vzhledem k tomu, že bankám vzrostly náklady na financování přes dluhopisový trh, utržily výrazné ztráty z držby státních dluhopisů a musely přehodnotit cenu rizika, která byla v předkrizových letech stlačená na dlouhodobě neúnosné úrovni, nejedná se o žádný výrazný růst sazeb, který by měl utlumit reálnou ekonomickou aktivitu.
A jak je to možné? Důvodem je to, že banky se nyní nefinancují na dluhopisovém trhu, ale peníze jim levně půjčuje Evropská centrální banka (ECB). Sice na krátkou dobu, ale půjčuje. Největším problémem tohoto modelu je samozřejmě to, že bankám se zvyšuje nesoulad mezi dobou splatnosti aktiv a pasiv. V případě, že by ECB přestala bankám půjčovat, nastal by určitě kolaps bankovního sektoru. Ale to se nestane, ECB bude muset ve své politice levných peněz dále pokračovat, alespoň pokud nechce, aby banky přestaly úvěrovat či výrazněji zvyšovat klientské sazby. A to si v současné době určitě nepřeje.