odpovídají členové Finanční akademie, Markéta Šichtařová, ředitelka Next Finance a  prof.  Jaroslav Vostatek z Vysoké školy finanční a správní.

 
Důvodů, proč reforma ztrácí podporu, je více
Markéta Šichtařová 
Ztráta podpory pro penzijní reformu není ničím překvapivým. Dokonce si troufám tipnout, že pokles podpory bude dál pokračovat. Penzijní reforma měla velkou podporu v předešlých letech, nebo ještě krátce po posledních volbách. Tehdy se veřejnost podařilo přesvědčit demografickými argumenty, že ponechání stávajícího stavu beze změny není možné. Jenomže potom byly představeny konkrétní kroky a konkrétní podoby penzijní reformy. A dostavily se první pochybnosti.
Veřejnost si začala – oprávněně – klást otázku, zda penzijní reforma je skutečně šita tak, aby byla výhodná pro obyvatelstvo, anebo zda je spíš šita na míru lobby penzijních fondů. Návrhy penzijní reformy provázely zmatky, které jí také na důvěryhodnosti nepřidaly. Připomeňme například nejasnosti, zda druhý pilíř bude či nebude povinný. Anebo nejasnosti kolem dědictví ve druhém pilíři. K tomu je ještě třeba připočítat velmi nepřesvědčivé výsledky penzijních fondů. Jen v letech 2000-2009, tedy ještě předtím, než česká ekonomika začala procházet krizí, dosahovala výkonnost penzijních fondů reálně jen 0,3 %. To znamená, že vlastně jen taktak došlo k pokrytí inflace.
Veřejnost navíc získala více informací a začala se víc zajímat i o možnosti, jak se na důchod může zabezpečit člověk sám. A ukázalo se, že takové možnosti nejen že existují, ale jsou v jistém slova smyslu i mnohem bezpečnější než vstup do plánovaného druhého pilíře. Toto individuální investování totiž umožňuje  - na rozdíl od druhého pilíře penzijních fondů – z investice vystoupit v případě nárůstu rizik. Zkušenost s častými změnami právního systému České republiky mnoho lidí poučila, že zůstat „uvězněn“ v jednom typu investování je příliš riskantní.
 

Vhodný vzor pro českou důchodovou reformu se špatně hledá
Jaroslav Vostatek

Aktuální česká důchodová reforma je velmi složitá a obtížně pochopitelná i pro ekonomicky vzdělané občany. Na začátku mohla být „slepá“ důvěra ve vládní slib odpovědných reforem. Reformy ovšem byly před volbami prezentovány velmi mlhavě, obecně a teď jsou překotně prováděny, aniž by byly řádně vysvětlovány a diskutovány. Pokud se i oficiálně přiznává, že hlavní složka reformy, dílčí opt-out z veřejného pilíře do nového „druhého“ pilíře, je vhodný jen pro bohatší a mladší, tak se nelze divit, že vláda ztrácí podporu.
Stále více občanů se nějakým způsobem seznámí s jednotlivými prvky reformy – a budou stále více zírat, divit se jim. Vždyť základním problémem je již to, že klienti mají či musí „investovat“ do různých „důchodových“ fondů; to přeci odporuje jejich přirozenosti – normální lidé rozumí spoření a žádný kurz finanční gramotnosti z nich neudělá investory. Jen pár lidí si rádo „vsadí“ na nějaký ten důchodový fond. Vědecky o tom pojednává behaviorální ekonomie a praktickým vyústěním je v této oblasti využívání tzv. default fondu, kterým třeba ve Švédsku je státní důchodový fond, spravovaný státní penzijní společností, jehož účastníky se tak automaticky stane více než 90 % nových „investorů“. Takovou možnost „volby“ však naši klienti, kteří se budou opt-outovat, mít nebudou. Přitom ve Švédsku je to nejvýhodnější varianta, spojená s nejnižšími poplatky.
Nebo si vezměme povinnost – v případě opt-outu – přidávat k „vyvedeným“ 3 % ze mzdy další 2 % ze mzdy ze svého. Nikdo se ani nenamáhal potenciálním zájemcům o opt-out vysvětlit smysl a nezbytnost platit zvýšený příspěvek. Něco podobného ostatně mají pouze v Estonsku, kde to však vysvětlili velmi rafinovaně tím, že zbytek, větší část příspěvku, je vlastně státní dar.
Důchodovou reformu by vláda vůbec měla nejlépe vysvětlovat s využitím zahraničních zkušeností, nejlépe z postkomunistických zemí východní Evropy. Ostatně v západní Evropě se nic podobného nenajde a v USA Barack Obama zásadně odmítl privatizaci veřejných penzí již ve své předvolební kampani, kdy řekl, že nedovolí, aby se tamní sociální zabezpečení gamblovalo na Wall Streetu. Vhodný vzor pro českou důchodovou reformu se špatně hledá a asi proto vláda touto cestou nejde. Zájemci o opt-out si mohou pouze pohrát s důchodovou kalkulačkou na webu ministerstva práce a sociálních věcí: musí si přitom sami zvolit nominální investiční výnosy, kterých jejich fond dosáhne při navolené inflaci 2 % ročně, a dozví se, jaký důchod jim z toho vyplyne. Nikdo jim ani nic neslibuje; to je sice zodpovědný přístup (nic neslibovat, natož garantovat), ale takto se těžko získávají klienti do opt-outu. Takže vše zbude na prodejcích nových penzijních fondů v příštím roce; ti zase slíbí v podstatě cokoliv – a uvidíme tedy, jak to s novým penzijním pilířem dopadne.
Vzhledem k tomu, že nedošlo k potřebnému politickému konsenzu hlavních politických sil o podobě důchodové reformy, lze očekávat, že po příštích volbách bude opt-out zrušen. Vládě nepomohlo ani to, že zákon o důchodovém spoření nepodepsal prezident republiky. Zprava i zleva se tak říká, že reforma není dobrá. Nelze se tak divit tomu, že vládní reforma penzí ztrácí podporu. 

Nenechte si ujít předchozí díl seriálu  TÉMA PRO DVA - Podílové fondy jako alternativa penzijního spoření