Jen dobře vedený rodinný rozpočet umožní rodině vybudovat si bohatství, které domácnosti zajistí život v důchodu na slušné úrovni. Toto bohatství se musí začít budovat pokud možno co nejdříve. Jeho tvorba ovšem přináší řadu odříkání.
Spoléhat se na stát, že nás po odchodu do důchodu plně finančně zajistí, se nevyplatí. Je tomu tak ze dvou důvodů. Prvním je fakt, že prožijeme vpoproduktivním věku daleko delší dobu, než naši předci. Navzdory tomu, že všechny státy světa zvyšují věk odchodu do důchodu vrámci svých penzijních systémů, nás pravděpodobně čeká asi patnáct let života, kde můžeme být odkázáni pouze na důchod. Vté době sice budeme méně jíst (což někteří politici poněkud cynicky zdůrazňují, když hovoří o životních nákladech důchodců), ale to neznamená, že bychom chtěli sedět doma a jen přemítat o minulých časech. Pohodlí je drahé.
Existuje jedna podnětná věta, kterou by si měl každý zvlášť promyslet – lékaři nám dávají deset nebo patnáct let života navíc, filosofové by nám nyní měli říci, co snimi máme dělat. Tuto náplň ale nejspíš musíme najít každý sám pro sebe. Dobré finanční zajištění na stáří nám vtom může významným způsobem pomoci.
Druhým důvodem, proč není dobré spoléhat se na státní penzi je fakt, že naše společnost si sama kope hrob, totiž že demografický vývoj přináší pomalé vymírání. Stále méně lidí vproduktivním věku bude financovat stále více lidí ve věku neproduktivním. I špatný matematik vidí, že vztah čtyři pracující na jednoho důchodce je naprosto jiný než například dva nebo dokonce 1,5 pracujícího na jednoho důchodce.
Shrnuto – co si “nahrabeme“ na stáří, to budeme mít a o moc více nám nikdo nedá. Stím také přichází nová definice rodinného bohatství. Totiž: tradičně je bohatství pojem nejasný a má samozřejmě nejen peněžní vyjádření (vždyť často říkáme, že pravým bohatstvím jsou děti nebo zdraví). Když ho ale přimkneme pouze kmajetku, pak povětšinou předpokládáme, že bohatí lidé jsou ti, kteří majímnohonásobně více, než my sami. To je naprosto bezcenná definice – lépe je říci si, že bohatstvím je takový stav rodinných financí, který nám umožní dokončit vlastní život způsobem neznamenajícím žádné vážnější a výraznější omezení životní úrovně a navíc bude obsahovat rezervy , které nám zabezpečí kvalitní a dlouhodobou lékařskou a případně i další potřebnou péči.
Ve srovnání s Billem Gatesem a jeho astronomickým majetkem to je samozřejmě cíl jaksi minimalistický nebo málo ambiciózní, ale věřme tomu, že i splnění tohoto „malého“ úkolu znamená i při nadprůměrných příjmech mnoho odříkání, mnoho opatrnosti, mnoho přemýšlení a zájmu o stav vlastních financí.
V posledních desetiletích neustálého zadlužování států, obcí i rodin jsme si odvykli přemýšlet o budoucnosti jako o něčem, co je nutné vytvářet již vpřítomnosti. Stálý růst prosperity všem vnucoval představu, že budoucnost je růžová, a když ne hned zítra, tak určitě za týden. Na to ale nelze spoléhat.
Použijme velmi prostou matematiku. Pokud se chceme zajistit na zhruba patnáct let poproduktivního života, během kterých by nás měl teoreticky „živit“stát zpenze, pak předpokládejme, že více než pětadvacet procent příjmů potřebných kudržení standardu zproduktivního věku nám neposkytne.
Čili po dobu patnácti let budeme potřebovat hradit 75 procent znašich rezerv, zkapitálu, který shromáždíme během produktivního věku. Jeho dobu si stanovme na 40 let – od pětadvacátého do pětašedesátého roku věku (to je samozřejmě individuální volba, ale nějaký „pevný bod“ si dát musíme). Zčehož plyne, že naše příjmy zcelého jednoho desetiletí by měly být uloženy do kapitálu, ušetřeny, měli bychom tedy běžně pracovat spřebytkovým rodinným rozpočtem a tento přebytek by měl být alespoň třicet procent zobjemu výdajů. ( Spočítejte si, jak si naspořit dostatečnou rezervu na stáří )
Naštěstí ale samotný kapitál také něco vynáší. Nechceme se zde zabývat matematikou a cenou peněz včase , jednoduše si můžeme říci, že ukládané přebytky by měly představovat něco mezi patnácti a dvaceti procenty výdajů. Pro naprostou většinu lidí je to tvrdý a skoro neřešitelný úkol, tedy neřešitelný bez obětí a velmi pečlivého posuzování vlastních výdajů. Takže je třeba se vrátit kpředchozím částem seriálu a pracovat na koncepci rodinného rozpočtu takového, který dostatečný přebytek zajistí.