Pokud chci, aby mi někdo věřil, neměl bych mu lhát. A pokud chci něčí důvěru, měl bych mu odkrýt karty. Vláda bohužel při představení důchodové reformy porušila obě základní pravidla, a tak výrazně omezila naději na to, že lidé navrženou reformu přijmou.
Snad největším problémem, který ohrozí přijetí reformy a ochotu lidí více si spořit, je lež s navýšením DPH „kvůli důchodové reformě“. Pomiňme to, že se řadu let lidem slibovalo, že se náklady na reformu budou hradit z privatizace státního majetku. Mnohem horší ale je, že zatímco náklady reformy stát odhaduje na 20 miliard korun, zvýšení DPH přinese 57 miliard – a zatímco penzijní reforma poběží od roku 2013, vyšší DPH začne stát vybírat už o rok dříve. Na co stát tyto peníze navíc použije?

Pozor na poplatky!
Druhým velkým problémem je to, že stát zvolil spoření do penzijních fondů, které by chtěl modernizovat. Jejich zástupci přitom roky tvrdili, že nešťastně nastavené penzijní fondy reformovat nelze a pro penzijní reformu je potřeba vytvořit fondy nové, zatímco ty staré dožijí. Pokud si stát dnes myslí, že modernizace fondů je skutečně průchodná, měl by co nejdřív zveřejnit detaily. Jinak hazarduje s důvěrou čtyř a půl milionu dnešních klientů penzijních fondů.
Proč si vlastně mají lidé spořit na důchod právě v penzijních fondech, když existuje řada jiných produktů, které mohou nabídnout stejnou službu – a možná i za mnohem lepší cenu? V celé debatě o reformě totiž chybí jedna z nejdůležitějších informací – kolik bude správa penzijních úspor vlastně stát.
Pro laiky možná není nějaká desetinka procenta nákladů významná, ale třeba za třicet let to jsou desetitisíce. Každý by si tak měl vzít kalkulačku a spočítat si, o kolik peněz ho poplatky připraví. A vzhledem k české realitě by si měl ještě položit otázku – jakou mám jistotu, že se poplatky kdykoliv nezvýší?
Návrh reformy je totiž bohužel jednosměrná past – dovnitř můžete dobrovolně, ale pokud zjistíte, že je systém nevýhodný, nemáte cestu zpátky. Mladý člověk se tak ve dvaceti letech stane na 45 let nevolníkem, který jen platí a platí a nemá šanci na žádnou obranu.
Tučné sousto pro pár vyvolených Vzhledem k tomu že se vláda nešťastně rozhodla systém postavit jen na několika penzijních fondech, jsou obavy z prodražování na místě. A právě možné zvyšování nákladů, které bude lidem užírat jejich úspory, je jedním z nejvážnějších rizik důvěryhodnosti celé reformy.
Vláda se totiž nepoučila z problému se stavebním spořením, kdy umožnila pouhým šesti institucím rozdělit si lukrativní trh. Dnes sice ministerstvo financí konečně oživuje šest let starý námět na to, aby stavební spoření mohly nabízet všechny banky, zároveň je ale ochotno zopakovat stejnou chybu s penzijními fondy. Kdyby stát pouze definoval, jak s klientskými penězi nakládat (nemožnost výběru před odchodem do důchodu, minimální příspěvek a podobně), byla by nabídka penzijního spoření určitě výrazně širší a levnější, než pokud stát udělí monopol jedné skupině institucí.
A návrh, aby si lidé při odchodu do důchodu povinně kupovali anuitu u pojišťoven a nesměli si vybrat celou částku? Pro klienta je to velmi nešťastné řešení, protože zabezpečit si důstojný život v penzi lze i jinak než tím, že mi každý měsíc k důchodu přijde nějaká tisícovka navíc. Ale to by autoři reformy museli skutečně přemýšlet nad zájmy budoucích důchodců.