KOMENTÁŘ Čekání na důchodovou reformu připomíná čekání na Godota. Jak vlastně vypadá? Kdy přijde? Existuje vůbec? Teď se po mnoha letech diskuzí začíná rýsovat její obrys. Je čas začít tleskat? Základní fakta jsou všeobecně známá, průběžný penzijní systém bude pod stále větším tlakem demografických změn. Spoléhat jen na to, že „zdroje jsou“ a že s růstem produktivity menší pracovní síla uživí více penzistů, by byl hazard.
Všechny tři strany rodící se koalice se shodují na zavedení dobrovolného druhého pilíře systému. Tedy individuálního spoření ve fondech, do kterých bude přesměrována část současných odvodů.
Drobné rozdíly panují v otázce, kolik z celkových 28 procent z vyměřovacího základu sociálního pojištění by to mělo být.
Věci veřejné navrhují čtyři procentní body, podle ODS a TOP 09 by si lidé měli ještě připlatit dvě procenta ze svého a celkem tak do fondů dávat šest procent.
Státní, nebo soukromé?
O něco větší rozpory můžeme čekat v diskuzi o konkrétní podobě druhého pilíře. VV a TOP 09 chtějí, aby individuální účty spravovala nová státní instituce, podle ODS by měl státní být jen jeden z více nových fondů.
Věci veřejné si představují, že fond by investoval hlavně do státních dluhopisů. V podstatě by tedy šlo o obdobu současných ultrakonzervativních penzijních fondů. Návrh zákona umožňující fondům nabídnout více různých investičních strategií už poslanci loni na podzim smetli ze stolu, otázka je, jak se k němu VV postaví.
Mimochodem, přimět lidi investovat co největší část penzijních úspor do státních dluhopisů je pro vládu velmi výhodné. Tyto úspory nemohou utéci tak snadno jako třeba mezinárodní investoři, takže státu bude zadlužování procházet o něco déle. Jak prozíravé od „koalice rozpočtové odpovědnosti“.
Nebýt státní podpory a příspěvků od zaměstnavatelů, současné penzijní připojištění by jen stěží mělo tolik klientů, kolik jich má. Není tedy řešení zavést to samé v bledě modrém a prohlásit to za penzijní reformu.
Nabízí se otázka, jestli by nebylo efektivnější namísto tvorby nového systému nějakým způsobem využít nynější podílové fondy. Nebo rovnou ponechat lidem něco z toho, co dnes platí na odvodech, aby spořili zcela podle svého uvážení. Taková myšlenka je ale zřejmě na českou debatu příliš radikální. V každém případě se snad dočkáme úpravy, která jasně oddělí majetek akcionářů penzijních fondů od majetku investorů, jak je zvykem právě u fondů podílových. Jedině tak bude systém transparentní.
Částečný „opt-out“ z průběžného systému je krok správným směrem, ale není třeba žádná velká matematika, aby člověk pochopil, že ze ani ze šesti procent odvodů si na penzi ve vile v Toskánsku nenaspoří. I tato malá změna ale posílí povědomí o tom, že za vlastní finanční situaci je zodpovědný v první řadě každý sám.
To není ideologie, to je prostá realita. Češi dnes spoléhají téměř výhradně na státní penze, soukromých úspor mají velmi málo. Na průměrného obyvatele u nás připadá podle evropských statistik jen zhruba pětinový finanční majetek (bankovní vklady, fondy, životní pojistky atd.) ve srovnání s průměrným Němcem.
Jeden zajímavý nápad, který by poplatníky probudil z blaženého spánku, měla ve volebním programu TOP 09. Každý by podle ní měl dostat roční vyúčtování, kolik do průběžného systému odvedl a jaký důchod by za to v budoucnu pobíral. Nebudou to zrovna pěkná čísla, takováto otevřenost tedy bude o vlády vyžadovat odvahu. Možná návrh skončí na smetišti předvolebních slibů. Oficiálně třeba se zdůvodněním, že by to bylo příliš administrativně náročné. Tudy ne, přátelé Zpoždění české reformy má jednu drobnou výhodu. Můžeme se poučit od ostatních postkomunistických zemí, které už reformu provedly. Například od Slovenska, které v roce 2005 umožnilo odvádět do soukromých fondů dokonce devět procentních bodů z necelých 29 procent odvodů. Při spuštění druhého pilíře tuto možnost využilo asi 1,5 milionu z celkem 2,6 milionu plátců pojištění.
Vláda premiéra Roberta Fica ovšem vyhlásila důchodovým správcovským společnostem otevřenou válku. Jedním z důvodů útoku na soukromé fondy je zřejmě to, že se po spuštění reformy prohloubil schodek průběžného systému, i v důsledku toho, že poplatníci s vyššími příjmy se ve větší míře zapojili do druhého pilíře. Kromě různých verbálních útoků došlo i na změny v zákoně.
Původně měly fondy tři různé rizikové profily – nejbezpečnější konzervativní, vyvážený a růstový. Stát jim ale přikázal, že musí vždy za pololetí být v zisku nebo dorovnat pokles z kapitálu správcovské společnosti. Výsledek je ten, že všechny fondy začaly investovat zcela konzervativně, a neplní tak jeden z původních záměrů systému. Po pěti letech od spuštění je slovenská reforma, dříve dávaná za vzor, v podstatě v troskách. Pravda, kroky svých nástupců nová česká vláda těžko ovlivní, ale měla by se reformu snažit nastavit a hlavně vysvětlit ji voličům tak, aby omezila motivaci k populistickým útokům.
Další potenciální problém reformy jsou různí zlatokopové, kteří v honbě za provizemi klamou potenciální klienty. Ve státem podporovaném stavebním spoření je třeba časté účelové navyšování cílových částek, za které „poradce“ dostane provizi, různé triky zkoušejí i někteří prodejci penzijního připojištění. Bylo by ale velkou chybou reformu shodit pod stůl s tím, že to bude jeden velký tunel.
Nesmíme zůstat jen u důchodů Asi nejpodstatnější problém ale v debatách o demografickém vývoji a nastavení odvodů poněkud zaniká. Penzijní reforma nesmí být prováděna izolovaně. Co bude budoucím penzistům platná renta ze soukromého fondu, když jí většinu utratí za to, aby si koupili alespoň trochu důstojnou zdravotní péči. A nejde jen o zdravotnictví.
Čím více lidí si uvědomí, že se na státní penze nemohou spoléhat jako na hlavní zdroj svého zabezpečení na stáří, tím lépe. Ale aby mohli tvořit dostatek soukromých úspor, je bezpodmínečně nutné neházet jim klacky pod nohy. To znamená mít konkurenceschopnou ekonomiku nepodvazovanou zbytečnými regulacemi a korupcí. Ekonomiku, která tvoří skutečnou prosperitu, nejen – obrazně řečeno – hladové zdi, které poskytují jen dočasnou iluzi prosperity.
Neotvírejme šampaňské, že volby vyhrála spořivá pravice, dokud se směrem k takové ekonomice výrazně neposuneme. Trocha skepticismu je na místě i proto, že kvalitní reformy vyžadují kvalitní přípravy. Nějakou dobu potrvá, než vůbec nová koalice najde kompromis, řadu měsíců zabere podrobné rozpracování a schvalování potřebných zákonů. A pak už se začne nebezpečně blížit konec volebního období a politická vůle k reformám začne kvapem ochabovat.
Nová vláda by se měla hodně snažit, aby české čekání na reformu mělo jasnou pointu a nepokračovalo dosavadní mnohaleté absurdní drama. Pokud nepředvede přesvědčivý výkon, může na další šanci k reformám čekat zase mnoho let. Platící diváci ovšem mezitím z toho divadla utečou.