Nový zákon o penzijních fondech přinese celou řadu pozitivních změn. Avšak jedním z vedlejších negativních efektů bude snížení garancí a výše doživotních penzí.

O nové úpravě penzijního připojištění jako součásti takzvané druhé etapy penzijní reformy se diskutuje již delší dobu. Stávající penzijní připojištění bude postupně dožívat. Lidé, kteří se rozhodnou spořit na důchod od roku 2010, kdy by měl začít nový zákon platit, budou muset vstoupit do nových fondů. Dojde k oddělení majetku vlastníků od majetku účastníků a nové penzijní společnosti budou moci nabízet klientům různé investiční strategie spoření na penzi. Možnost volby mezi jednorázovým výběrem a pravidelně vyplácenou penzí má být zachována. Nové penzijní fondy však budou moci vyplácet jen dočasný důchod negarantovaný. Výplatu doživotních penzí, u nichž se tvoří rezerva na budoucí závazky, mají převzít životní pojišťovny.

Životní pojišťovny zatím nejsou připraveny

Tvrdí se, že výplatu penzí je možné svěřit specialistům, tedy životním pojišťovnám. Má jít o úspornější řešení, přičemž klient by měl mít právo výběru libovolné pojišťovny. Česká asociace pojišťoven rovněž tvrdí, že jednorázový vklad do pojistného produktu s doživotní rentou je na trhu standardní a pojišťovny ho běžně nabízejí. Deklarovaný zájem životních pojišťoven je však možné konfrontovat s jejich současnou nabídkou. Ačkoliv se u nás působící životní pojišťovny prezentují jako specialisté na výplatu anuit, současný stav tomu příliš nenasvědčuje.
Podle průzkumu provedeného časopisem Finanční poradce takzvané pojištění ihned splatného důchodu životní pojišťovny u nás v současné době prakticky nenabízejí. Tuto variantu uvedly jako standardní nabídku pouze tři životní pojišťovny z patnácti oslovených - Česká pojišťovna, Kooperativa a Wüstenrot pojišťovna. Z průzkumu vyplývá i další nevýhoda spočívající v nižší výši doživotních penzí ve srovnání s penzemi stávajících penzijních fondů.
Důvodů pro nižší doživotní penze u životních pojišťoven je několik. V současném penzijním připojištění je počítáno s jedněmi získatelskými náklady, jde o jeden produkt. Pokud půjde o samostatné pojištění, tedy dva produkty, znamená to vyšší náklady a logicky nižší penze. Kromě toho životní pojišťovny přistupují k výpočtům anuit obezřetněji, resp. musí tvořit odpovídající rezervy. Podle starých penzijních plánů dokonce některé penzijní fondy garantují na dnešní poměry velmi výhodné doživotní penze.
Další otázkou je transparentnost valorizace penzí v průběhu její výplaty. Zatímco u penzijního připojištění je valorizace jasně definována v penzijních plánech, u životních pojišťoven je tomu jinak. Pojistné podmínky jsou v tomto daleko méně konkrétní. Valorizace je odvislá od dosažených podílů na zisku, ty jsou však na rozdíl od penzijního připojištění připisovány mnohdy velmi netransparentně a v nejisté výši.

Vyšší výnos, nižší garance

V novém systému penzijního připojištění tak na jedné straně bude možné očekávat vyšší možné výnosy, ale současně i nižší doživotní penze. Postup její výplaty již nebude dopředu garantován, jako je tomu dnes. Kromě toho díky umožnění různých investičních strategií již nebude zachována každoroční garance minimálně nenulového výnosu. Z nového penzijního připojištění tedy zmizí jakékoli výraznější prvky garancí, které ho odlišují od jiných produktů kolektivního investování.
Aby bylo oddělení na dva produkty pro střadatele zajímavější, budou muset pojišťovny přijít s novými atraktivními řešeními. Například v USA se velmi dobře prodávají variabilní doživotní anuity, kdy pojišťovna garantuje zajímavé zhodnocení do konce života (např. 5 % z vložené počáteční částky). Atraktivnější nabídce v tomto segmentu nebrání ani vyhláška, která upravuje možnou maximální výši garantované technické úrokové míry, která pro tento typ produktů neplatí.
Životní pojišťovny však ve skutečnosti o toto „paběrkování“ v oblasti výplaty dávek příliš nestojí a rády by se aktivně podílely i v investiční fázi, která je ziskovější a výrazně méně riziková. Kromě toho při zachování principu volby mezi jednorázovým vyrovnáním, dočasnou a doživotní penzí, nelze ze strany klientů očekávat příliš vysokou poptávku po doživotních penzích. Nezmění to ani daňové zvýhodnění doživotních penzí, které je uplatňováno i ve stávajícím systému.
Oddělení investiční a výplatní fáze při spoření na stáří (vytvoření dvou produktů) může být smysluplné při odpovídajícím nastavení celého systému a kvalitní produktové nabídce. Někdy však může hybrid (stávající penzijní připojištění) fungovat pro klienty výhodněji než oddělené řešení. Možná jeden produkt zahrnující investiční i výplatní fázi, tedy životní pojištění, by byl úspornější. Již dnes mají penzijní fondy díky možnosti výplaty doživotní penze ve své podstatě podobu životní pojišťovny, a nic tedy nebránilo transformaci penzijních fondů na životní pojišťovny, které by nabízely jeden produkt zahrnující obě zmíněné fáze.
I přesto je možné považovat novou úpravu za pozitivní, a to zejména s ohledem na další fáze penzijní reformy. Bude však nutné ohlídat, aby penzijní fondy obdobně jako dříve některé pojišťovny nevyužily pod nepravdivými argumenty úpravu legislativy k převodu klientů se staršími penzijními plány s velice výhodnými výplatními schématy na nový systém. Jedním z důvodů nové úpravy je totiž nízká „kapitálová přiměřenost“ stávajících penzijních fondů vzhledem k důchodové opci, tj. možnosti každého účastníka zvolit si doživotní výplatu penze, a s tím související stále narůstající dlouhověkost.