Odměny penzijních fondů nesmějí odrazovat ani jejich budoucí klienty, ani seriózní správce
Penzijní reforma bude levnější, než se čekalo. Fondu investujícímu výhradně do státních dluhopisů bude za správu náležet poplatek ve výši tří desetin procenta. Shodli se na tom politici a je to méně, než se čekalo, ohlásila média. Na úvahu, zda je to dost, nebo málo, přitom stále chybí dlouhá řada vstupních proměnných. Stejně tak pracují novináři s informací, že u „složitějších“ fondů, investujících do širšího portfolia cenných papírů by se poplatky mohly pohybovat mezi 0,9 až 1,5 %. Někomu to připadá příliš.
Reforma musí být levná Diskuse o tom, kolik si fondy za správu portfolií vezmou, sice občas zní závistivými tóny, nicméně buďme rádi, že probíhá. Náklady modelu, který z reformy vzejde, jsou vedle parametrů průběžného systému, rozsahu opt-outu a financování nezbytných nákladů přechodu jednou z nejdůležitějších věcí, na které je třeba brát zřetel, nemá-li vše dopadnout neúspěchem.
Od začátku je naprosto evidentní, že ty penzijní fondy, které se zúčastní druhého pilíře, nemohou v žádném případě počítat ani s nějakým neprůhledným systémem přeúčtování nákladů, ani s poplatky na úrovni řekněme dvou či dokonce tří procent (jak to mají některé podílové fondy, jistými „experty“ doporučované coby ideální řešení pro druhý pilíř). Každému to je jasné a jinak to ani být nesmí, pokud nemají všichni splakat nad výdělkem.
Jenže aby si nejen klient, nýbrž i fond mohl říct, zda je pro něj takový poplatek přiměřený, musí vědět, jaké všechny služby za něj bude muset poskytovat, jaké náklady jej čekají. A na to není vůbec jednoduchá odpověď, zvlášť když zatím neznáme další parametry systému určované nebo spoluurčované státem.
Jde například o požadavky na kapitál, rozsah povinností vůči klientům, možnost synergií se stávajícími penzijní fondy, požadavky na audit, depozitáře, správu aktiv, ochranu před praním špinavých peněz a řadu dalších činností. Stejně tak lze dnes jen těžko odhadnout možné procento občanů, kteří se rozhodnou do druhého pilíře vstoupit, a tím ani předpokládanou výši spravovaných aktiv.
Reformě v tomto smyslu v zásadě hrozí dvě nebezpečí. Buďto, že správa úspor bude příliš drahá a tím příliš zatíží budoucí výnosy účastníků. Nebo že parametry budou pro případné správce - penzijní fondy - nastaveny natolik nevýhodně, že seriózní správci aktiv nebudou mít o vstup do systému zájem.
Regulujme třeba i náklady na distribuci Vysvětlovat první riziko není třeba. To druhé se dá dobře demonstrovat na případu Slovenska. Vstup do druhého pilíře byl tak drahý, že nejedna společnost dnes možná lituje svého rozhodnutí, že se reformy zúčastnila. Pravda, hlavní příčinou se staly náklady na akvizice klientů. Jenže - pokud se někteří účastníci trhu rozhodnou jít cestou drahých akvizicí, těm ostatním pak zbývají jen dvě možnosti - následovat je, anebo se smířit s prohrou.
Ve světě existují systémy, kde například všechny peníze do fondů směřují přes stát. Lidé si vybírají bez kontaktu s jakýmikoli zprostředkovateli a fondy ani neznají jména svých účastníků. Osobně bych vůbec nebyl proti tomu, aby se akviziční náklady nějakou formou regulovaly i na českém trhu. Vydělali by na tom všichni. Účastníci druhého pilíře, stát i penzijní fondy. Jakmile jeden z tohoto trojúhelníku začne prodělávat, bude to mít negativní dopad i na oba zbývající.
Lež se bohužel pravdou nestane Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Kdyby tomu tak bylo, nemusely by se penzijní fondy starat o nic a jen se těšit na naplnění teorie „velkého bankovního mejdanu“.
Výroků o tom, že za reformou stojí penzijní lobby, nakupovat státní obligace dokáže i cvičená opice a soukromníky čeká tučný poplatek, se mohou dopouštět jen dva typy lidí. Ti, jejichž znalost ekonomie, peněz a podnikání je tak zoufalá, že ještě neobjevili kategorii zvanou „náklady“ (což bych jim doporučoval už kvůli jejich vlastnímu hospodaření). A pak ti, kteří jsou si vědomi, o jaké jde nesmysly, ale mají k jejich pronášení nějaký důvod.
Právě proto, aby se reforma obešla bez oněch „tučných“ poplatků a přitom do ní šli seriózní správci aktiv, je třeba odměny za správu (a tedy náklady pro střadatele) a náklady pro správce přesně vybalancovat. A je potřeba zdůraznit, že ne všechno je v rukou těchto správců. O lecčems bude rozhodovat stát a politici.
I proto samotné fondy dávají přednost konstrukci, která kombinuje více poplatků vztažených k rozhodujícím činnostem penzijní společnosti, např. sběr a administrace příspěvků, správa aktiv, příp. podíl na zhodnocení úspor (success fee). K celkovému stropu se bohužel zatím nelze seriózně vyjádřit.

***

Aby si nejen klient, nýbrž i fond mohl říct, zda je pro něj takový poplatek přiměřený, musí vědět, jaké služby za něj bude muset poskytovat, jaké náklady jej čekají.