Z návrhu penzijní reformy, alespoň z toho, co o ní doposud víme, jsem rozpačitý. Na jednu stranu nezbývá než obdivovat vládu, která se pustila do reformy odkládané již patnáct let. Vláda má navíc poměrně vysoký schodek veřejných rozpočtů, který vedl řadu okolních států k opačnému rozhodnutí, kdy penzijní reformu buď zastavily, nebo dokonce úplně zvrátily. Navrhovaná reforma nechává volbu na lidech, a měla by tak být levnější a méně kontroverzní než reformy povinné.
Na druhou stranu, současná podoba reformy je přinejmenším rozporuplná. Vláda rezignovala na hlubší reformu existujícího průběžného systému, alespoň na takovou, která by se projevila dříve než za patnáct let a která by zlepšila fungování trhu práce například snížením povinných odvodů do penzijního systému. Tuto opatrnost lze ale vysvětlit právě těmi schodky v rozpočtech a opatrností vlády.
Znevýhodněné mladší ročníky Horší je, že vláda nabízí ve svém návrhu reformy hodně málo těm nejmladším ročníkům. I nadále budou zaměstnanci v České republice odvádět 28 procent své mzdy na důchodové pojištění z každé koruny, kterou vydělají, po celou dobu své kariéry. Pár procent, možná jedna čtvrtina, přesune 2 procenta do penzijního fondu (a přidá k nim 3 procenta mzdy ze svých úspor), ale to je stále zoufale málo a především – jsou ta úplně nejméně potřebná čtvrtina. Příjem ve stáří je problém hlavně pro ty, kteří během pracovní kariéry vydělávají průměrnou a nižší mzdu a kteří nemají žádné významnější úspory.
 Lze však jen těžko očekávat, že těchto nejméně 75 procent zaměstnanců bude ochotných a schopných do penzijních fondů posílat 3 procenta své mzdy každý měsíc. A i když tak učiní, spořit si 5 procent mzdy málo a nezmění to podstatně jejich příjmy v důchodu. Státní důchodový systém pak bude pro mladší ročníky stále nevýhodnější, neboť budou pracovat mnohem déle a jejich důchod bude skromnější.
Ještě je čas na některé korekce Možná že by ale nízká očekávaná popularita reformy a penzijních fondů až tak moc nevadila. Státní rozpočet nyní opravdu nemůže potřebovat, aby polovina lidí začala spořit v penzijních fondech, protože by se tím příjmy vlády snížily o 12 miliard korun. Možná je skutečně nejlepší začít penzijní reformu opatrně, a postupně zvyšovat podíl lidí spořících si na důchod v penzijních fondech a učinit tyto úspory povinnými až po několika letech, kdy si na ně lidé zvyknou a pochopí, že je pro ně výhodnější mít alespoň část peněz na důchod někde na účtu a ne jen slíbené od vlády.
 Tato optimistická interpretace návrhu penzijní reformy ovšem předpokládá, že penzijní fondy, které by měly příští rok vzniknout, budou levné a efektivní a že přesvědčí mimořádně skeptickou (a finančně nedostatečně vzdělanou) veřejnost o své užitečnosti. Stávající návrh, bohužel, příliš dobré předpoklady pro takový vývoj nedává. Naopak se zdá, že vznikne systém zbytečně drahý, přeregulovaný, a proto dlouhodobě neefektivní.
 Vláda by se měla ještě jednou rozhlédnout po světě, jaký typ finančních institucí se osvědčil a jaké jsou podmínky jejich fungování. Rozhodně by se vyplatilo regulací podpořit nebo přímo vládou zřídit penzijní fondy, které by prováděly „automatické” investování do předem určených skupin aktiv (akcie, dluhopisy), aniž by si účtovaly vysoké poplatky za správu. Dalším důležitým krokem by byla „anonymizace“ klientů penzijních fondů, která by podstatným způsobem snížila výdaje na reklamu a „přetahování” klientů, což je velký nešvar stávajícího systému důchodového „připojištění”.
 Zatím ještě zbývá čas na to, aby vláda zpřesnila či korigovala některé části penzijní reformy. Tím by zlepšila vyhlídky na to, že nějaká budoucí vláda systém zase hned nezruší.