Přes všechny lákavé nabídky různých druhů investování, od peněžních fondů přes fondy dluhopisové, smíšené nebo akciové až po velmi strukturované fondy, má mezi českým obyvatelstvem stále nejvyšší oblibu spoření v bance. Zatímco fondy kolektivního investování získaly do své správy „pouhých“ 250 miliard korun, banky drží šestkrát tolik. Češi v nich mají uloženo 1600 miliard korun.
Bezpečí, pohodlí, důvěra a jistota výnosu – to jsou hlavní důvody, které Čechy k bankovním domům přitahují. Po sérii bankrotů, vytunelovaných investičních fondů a ztrátách, které investoři utržili díky bublinám v posledních deseti letech, je takové chování na první pohled pochopitelné. Češi se zkrátka opět vrátili tam, kde to znají. Jenže banka tou pravou volbou pro zhodnocování peněz a vytváření rezerv na stáří není. Proti jejím sice jistým, ale relativně nízko úročeným produktům pracuje zákeřný nepřítel: inflace.
Příběhy plné ztrát Představte si, že vložíte do banky na spořicí účet 1 000 000 korun na 30 let s výnosem 1,5 procenta ročně po zdanění (z každého připsaného úroku si stát strhává 15 procent). Na konci tohoto investičního období budete mít v bance uloženo 1 563 000 korun. To sice nevypadá špatně, jenže je tu i druhá strana mince. Jaká bude reálná hodnota naspořených peněz, když na ně bude působit průměrná 2,5procentní inflace? Za tu dobu klesne na 0,47 původní hodnoty! Laicky řešeno, za dnes odložený milion korun si po třiceti letech při inflaci 2,5 procenta ročně koupíte tolik co dnes za 470 000 korun.
Podívejme se na osud mladého člověka, který bude od svých 30 do 60 let odkládat 1000 korun měsíčně s úrokem 1,5 procenta po zdanění. Za třicet let k uložené částce (360 000 korun) přibude i při relativně malém úročení 90 000 korun. Celkem tedy dosáhne částky 450 000 korun. Jenže je třeba vzít v potaz, že více než polovinu (0,53) jeho úspor mu za ta léta „sežere“ inflace. Zodpovědný mladý střadatel si tak po třiceti letech za uspořených 450 000 korun nakoupí stejné zboží, které by při dnešních cenách pořídil za zhruba 211 000 korun.
Čím vyšší, tím lepší Proč tedy lidé nechávají své peníze ležet v bankách? V posledních čtyřiceti letech se projevil zajímavý paradox. V dobách, kdy byla inflace nízká, a tedy byly nízké i sazby, lidé spořit nechtěli. Úrok jedno až dvě procenta ročně pro ně byl demotivující. V období, kdy sazby stouply, se chuť obyvatelstva spořit zvýšila. Navzdory faktu, že se inflace stále pohybovala nad nabízenými úrokovými sazbami. Jak tomu rozumět? Lidé zkrátka milují vysoké cifry, aniž by přemýšleli, co za nimi reálně stojí. A na inflaci zapomínají. Z dlouhodobého pozorování pak můžeme odvodit, že průměrná výše nejlepších úrokových sazeb je ve výši dvou třetin inflace. Pokud je tedy inflace 2,5 procenta, dosáhneme úroku kolem 1,5 procenta. TravelWithGirls Pokud se inflace vyšplhá na 10 procent, sazby se pohybují kolem sedmi procent. Moderní bankovnictví sice přineslo řadu příjemných služeb, nabídnout úrok větší než inflace ale zatím neumí.
Vraťme se tedy ještě jednou k zodpovědnému mladému člověku, který si odkládá peníze na stáří. Kam by měl investovat, aby zachoval kupní sílu svých úspor a porazil inflaci? Ani laický investor by se neměl bát odložit část odkládaných prostředků do aktiv, která poskytnou vyšší výnos. Ideálním produktem jsou široce rozložené akciové fondy, které dosahují na dlouhém investičním horizontu (20 let a více) výnos přes šest procent. Pokud by zmíněný mladý muž měsíčně ukládal 800 korun do banky a 200 korun investoval na akciovém trhu, získal by v horizontu 30 let částku přibližně 550 000 korun. Tato hodnota již představuje udržení kupní síly uspořených a investovaných prostředků.