STĚŽÍ PORÁŽÍ INFLACI. Za posledních patnáct let nedokázaly české penzijní fondy nikdy zhodnotit úspory o více než čtyři procenta a celkem třikrát byla jejich výkonnost nižší než inflace. Nejlépe dopadly polské penzijní fondy, jejichž průměrný výnos očištěný o inflaci se za posledních deset let dostal na pět procent.
Investice

zajistit si finanční nezávislost ve stáří spořením u českých penzijních fondů je v současnosti nemožné. Jejich výnosy totiž v řadě případů nedokážou porazit ani inflaci, a co se finanční výkonnosti týká, jsou na tom dokonce nejhůře v regionu střední Evropy. Vyplývá to z analýzy ekonomů z myšlenkového centra IDEA při Národohospodářském ústavu AV ČR.
Její autoři Ondřej Schneider a Jan Hlaváč porovnávali výkonnost penzijních fondů v Česku, Bulharsku, Chorvatsku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Čísla, k nimž došli, vyznívají pro české fondy velmi nelichotivě. Za posledních 15 let totiž reálné zhodnocení úspor v tuzemských penzijních fondech nikdy nepřesáhlo čtyři procenta, ve většině let se pohybovalo kolem nuly a v letech 1998, 2001 a 2008 bylo dokonce záporné.
Penzijní fondy v žádné ze zkoumaných zemí s výjimkou Polska nedokázaly svými výnosy překonat výnosy desetiletých dluhopisů. Nejhůře na tom byly právě české penzijní fondy, což je podle autorů analýzy znepokojivé zvláště z toho důvodu, že právě dlouhodobý investiční horizont by měl být hlavní výhodou penzijních fondů.
České penzijní fondy rovněž nejsou schopné svým klientům přinést vyšší zhodnocení při stejné proměnlivosti výnosů, než dokážou jednoduché investice do dluhopisů. „Racionální investor by na tom tedy byl lépe, kdyby do státních dluhopisů investoval sám,“ tvrdí autoři analýzy.
„Systém důchodového „připojištění“ má řadu nedostatků, především nezhodnocuje dostatečně soukromé úspory, je finančně velmi nákladný a zřejmě jen odčerpává úspory, které by obyvatelé stejně ukládali do jiných produktů,“ píší autoři v analýze.
Výsledky českých fondů 0 korun měsíčně a rovněž daňové zvýhodnění, které umožňuje snížit daň až o 1800 korun ročně. Tyto pobídky jsou ale atraktivní pouze pro klienty, kteří spoří pravidelně a mají uloženy částky jen v řádu několika desítek tisíc korun. Investice fondů jsou příliš konzervativní Hlavní důvod slabých výsledků českých penzijních fondů je třeba hledat v jejich špatné regulaci. Jedná se především o povinnost fondů vykazovat každoroční kladné nominální výnosy. Dodržování tohoto pravidla totiž vede fondy ke stále opatrnější investiční strategii. Správci fondů se tak snaží investovat do podobných instrumentů jako ostatní fondy a dávají přednost finančním nástrojům s jistým, ale nízkým výnosem.
Potvrzují to i údaje z konce loňského roku, z nichž vyplývá, že více než 92 procent všech prostředků, kterými fondy disponují, investovaly do dluhopisů či krátkodobých vkladů. Do rizikovějších, nicméně mnohem výnosnějších akcií pak investovaly pouhé jedno procento.
Takový nepoměr neexistuje podle analýzy IDEA v žádné jiné zemi OECD. Nejblíže je nám Mexiko, kde penzijní fondy drží v dluhopisech asi 80 procent svých prostředků. Tamní fondy to ale vyrovnávají tím, že více než 15 procent svých prostředků investují do akcií. Průměrná nominální úroveň zhodnocení českých penzijních fondů tak v posledních letech stále klesá. Zatímco koncem 90. let byla přes 9 procent, v následujících letech se snížila a mezi lety 2005–2009 spadla dokonce na úroveň pouhých 2,5 procenta.
Za posledních deset let je průměrný výnos tuzemských penzijních fondů jen něco málo přes tři procenta, což znamená, že jen těsně pokryje průměrnou výši inflace za stejné období. Jinak řečeno – za uspořené peníze si tak dnes klienti fondů koupí zhruba stejný balíček zboží a služeb jako v době, kdy si peníze ukládali.
Měl by být oddělen majetek fondu a klientů Konzervativní investiční strategie ale není jediným důvodem slabých výsledků. Dalším výrazným faktorem, který snižuje výnosy penzijních fondů jsou jejich dluhy neboli takzvané náklady příštích období. To jsou v podstatě peníze, které fondy vynaložily na získávání klientů, tedy náklady na reklamu a odměny agentům, kteří nové klienty získali. Ke konci roku 2010 se celkový objem těchto nákladů u deseti českých penzijních fondů vyšplhal až na více než 3,5 miliardy korun. Vzhledem k tomu, že fondy rozkládají tyto náklady až na 15 let, je velmi pravděpodobné, že budou ještě řadu let ukrajovat z výnosů.
Z přehledu těchto nákladů u jednotlivých fondů za loňský rok například vyplývá, že nejvíce dluhů před sebou „sune“ AXA penzijní fond – více než 703 milionů korun, u Penzijního fondu České pojišťovny se tyto náklady vyšplhaly zhruba na 509 milionů a u skoro dvakrát menšího fondu Komerční banky ještě výše – na zhruba 560 milionů.
Neméně výrazným problémem českých penzijních fondů je i skutečnost, že doposud nebyl oddělen jejich majetek od majetku účastníků spoření. To v sobě skrývá výrazné nebezpečí. Hrozí totiž, že v okamžiku, kdy by některý z fondů náhodou zkrachoval, přijdou jeho klienti pravděpodobně o všechno. Kdyby byl naopak majetek oddělen, přešlo by investiční portfolio střadatelů jednoduše pod jiného správce.
K oddělení majetku přitom již mohlo v Česku dávno dojít. Potřebný zákon vznikl již v době vlády Mirka Topolánka, nikdy však neprošel sněmovnou.