Ministerstvo financí „dostalo za uši“, že penzijní reformě nepředcházela pořádná debata. Náprava byla zjednána: veřejnost smí vyjádřit názor na to, jaké poplatky platit penzijním fondům. Kdy však přijde řeč na podobu prvního pilíře a další „méně zásadní“ věci? Ministerstvo financí vyzvalo veřejnost k diskusi o struktuře poplatků v penzijních fondech. Činí tak v rámci připravované důchodové reformy. Na svých stránkách zveřejnilo tzv. Konzultační materiál – Limity poplatků ve druhém pilíři penzijního systému. „Veřejná konzultace bude vyhodnocena a vzata v úvahu při pracích na konečné podobě důchodové reformy.“ Jen musíte ministerstvu poslat e-mail do 5. dubna. Stíháte?
Ministerstvo tedy chce nasadit penzijním fondům jakýsi poplatkový strop, do něhož by mohly ukusovat budoucím důchodcům z jejich naspořených prostředků. O tom, jak konkrétně má tato regulace vypadat, se ministerstvo chce poradit s širokou veřejností. Zda rozhodne „hlas lidu“, anebo lobby finančních skupin, si iluze nedělám.

Poplatky penzijních fondů se dělí na tzv. „řádné“ a „mimořádné“. Ty první jsou běžné poplatky, které budou účtovány během spořeníve druhém pilíři (vstupní, poplatky za správu atd.). Jsou účtované přímo z účtu spořitele, o ně se tedy snižuje jeho naspořená částka. Mimořádné se pak účtují, když měníme penzijní společnost, fond nebo chceme výpisy z účtu častěji a podobně. Ministerstvo chce ovšem diskutovat pouze nad poplatky z první skupiny.

Ministerstvo financí nabízí čtyři varianty konstrukce poplatků:

* poplatek z objemu spravovaných aktiv,
* kombinaci inkasního poplatku a poplatku z objemu spravovaných aktiv,
* kombinaci (nižšího) podílu na zhodnocení aktiv a (vyššího) poplatku z objemu spravovaných aktiv a
* kombinaci (vyššího) podílu na zhodnocení aktiv a (nižšího) poplatku z objemu spravovaných aktiv.

Nad rámec diskuse ministerstvo zveřejnilo i další připravované pravidlo pro penzijní společnosti. A to, že každá penzijní společnost bude muset vytvořit povinně čtyři fondy s různými penzijními plány. Klient si mezi nimi bude moci vybrat fond podle svého přístupu k riziku:

* důchodový fond státních dluhopisů,
* konzervativní důchodový fond,
* vyvážený důchodový fond a
* dynamický důchodový fond.

To je kvantum nových informací, které jsou ovšem stále poněkud kontroverzní.

Tak zaprvé: Domnívám se, že otevření diskuse pro veřejnost o konstrukci řádných poplatků je tak trochu zastíracím manévrem (ať již záměrným, nebo nevědomým), který obrací pozornost od podstatného k nepodstatnému. Konstrukce poplatků je naprosto druhořadá, veřejnost však o nich bude jistě intenzivně diskutovat. Ministerstvo tak odvrátí část kritiky, že se o reformě veřejná diskuse nevede.

Odvrací se tak ale pozornost od problému zcela zásadního – konstrukce důchodův prvním pilíři. Jak víme, první pilíř je takzvaný průběžný systém. Ten funguje nyní. Druhý pilíř bude nově zaveden. V jeho rámci budou moci lidé investovat v tzv. „opt-outu“ do penzijních fondů. Tedy budou mít možnost vyvést tři procentní body z 28procentního penzijního pojištění, pokud k nim připojí další dvě procenta ze mzdy. Třetím pilířem bude stávající penzijní připojištění, které podle zmiňovaného ministerského materiálu „bude reformováno“ – aniž ovšem někdo řekl jak.

Každý se bude moci svobodně rozhodnout, zda se druhého pilíře zúčastní. Pokud se rozhodne pro účast, nebude mu už později umožněno ze systému vystoupit a budev něm muset setrvat až do smrti. Jde tedy o rozhodnutí naprosto zásadní.

K tomu, aby se jedinec mohl rozhodnout, zda se druhého pilíře bude či nebude účastnit, musí se vlastně rozhodnout, co je pro něho finančně výhodnější. Musí si odpovědět na otázku: „Je pro mne výhodnější zůstat jen v průběžném systému a maximalizovat si tím státní důchod, anebo je pro mne výhodnější o něco si snížit státní důchod a spekulovat, že fond zhodnotí mé vložené peníze o víc, než kolik ztratím v prvním pilíři?“

K tomu, aby si člověk mohl na tuto otázku odpovědět, však bezpodmínečně potřebuje vědět, jak se změní výpočet jeho státního důchodu v rámci průběžného systému, pokud se zapojí do druhého pilíře. A tato informace není známa. Domnívám se, že ani samo ministerstvo financí v tom zatím nemá jasno. Lidé tedy nemají relevantní informace, na jejichž základě by mohli učinit zásadní rozhodnutí o svém důchodu, ačkoliv datum, k němuž se musí rozhodnout, se blíží.

Diskuse o tom, jak konstruovat poplatky, je v tomto kontextu podobnádiskusi o tom, zda má chirurg použít skalpel s modrým nebo oranžovým ozdobným proužkem na rukojeti, když se ještě nerozhodnul, zda amputovat nohu.

A zadruhé: Ponechme stranou penzijní plány z pohledu potenciálních klientů fondů a podívejme se na ně z pohledu individuálních akciových investorů.

Pro akciové investory je důležitá informace, že dynamický důchodový fond bude moci investovat až 80 % prostředků do akcií. Tento krok by měl prospět samotné pražské burze. Ještě není definováno, jaký přesný podíl by měl být investován do domácích akcií. Nicméně lze čekat, že domácí akcie budou tvořit největší díl portfolia fondů. To by hypoteticky mohlo rozetnout bludný kruh pražské burzy. Ten spočívá v tom, že je málo investorů, protože je málo akcií k výběru. A firmy nechtějí umísťovat akcie v Praze, protože je tu slabá kupní síla – kvůli nedostatku investorů. Rakouský trh zažil rozkvět v 80. letech právě díky důchodové reformě, při níž fondy dostaly za povinnost investovat do titulů na vídeňské burze. Polský trh je před českým vpředu i díky tomu, že domácí penzijní fondy mají povinnost umísťovat prostředky do domácích akcií.

Akcioví investoři vědí, že akcie jsou z dlouhodobého hlediska investicí výnosnou. Podle studie J. L. Siegra byl průměrný roční výnos z amerických akcií za období 1802–2006 okolo sedmi procent. A to reálně, tedy očištěný od inflace. Takže při dlouhodobém investičním horizontu se lidé nemusejí obávat ani občasných akciových propadů, recesí a krizí. Z každé krize se zatím trh vzpamatoval a vystoupal výše. (Z té poslední zatím výše nevystoupal, ale je nedaleko pod vrcholem.)
Z toho také ale automaticky vyplývá, že investor, pokud aspoň trochu sleduje trhy, se může zabezpečit na důchod, když si bude akcie nakupovat sám a přímo. Nebude se muset o svůj zisk dělit formou poplatků s penzijním fondem. Nebude se muset obávat zkrachování fondu. Poplatková varianta č. 1 počítá s poplatkem 1,5 procenta ročně. To je zhruba pětina (!) z potenciálního sedmiprocentního výnosu. Když bude investor kupovat akcie dlouhodobě na několik let, brokerský poplatek v segmentu KOBOS pražské burzy se pohybuje pod polovičkou procenta, kolem 0,4 procenta.

Znovu tak docházím k závěru, že individuální investice a zabezpečení na důchod jsou spojené s menšími riziky, ale vyššími potenciálními výnosy než investice do srovnatelného segmentu skrze penzijní fond.