Česká penzijní reforma se systémem fondů zkouší to, co země našeho regionu opouštějí. Jediným kladem českého systému je, že zůstal dobrovolný. Toho by měl každý občan plně využít ke klidnému, střízlivému vyhodnocení kladů i záporů spoření na důchod v penzijních fondech.
Staré známé pravidlo burzovních makléřů zní: když ostatní prodávají, nakupuj. Česká penzijní reforma se řídí podobným pravidlem, zavádí do českého penzijního systému to, co všichni kolem ruší a od čeho odstupují, poněvadž si nevědí rady sdůsledky – které můžeme po reformě očekávat ivČesku.
Spoření v penzijních fondech (nebo penzijních společnostech, jak se jim má říkat), které je základem české důchodové reformy, prochází v posledních třech letech zatěžkávací zkouškou, jež odhalila několik jeho základních nedostatků.

V době globální finanční a hospodářské krize se ukázala zásadní přednost průběžného systému: jeho relativní bezpečnost. Prostředky se nikde neukládají a putují přímo od plátců sociálního pojištění k důchodcům, nemohou být tedy nikde znehodnoceny. Peníze může „zcizit“ pouze stát, pokud vyplatí důchodcům méně, než kolik vybere, a peníze ani nikam neuloží, ale prostě takříkajíc projí. To se bohužel dělo i v České republice. Teď, když je důchodový účet v minusu, by se ty desítky miliard hodily.

Penzijní fondy, které investují peníze na důchody do státních dluhopisů, určitých druhů akcií či jiných finančních komodit, však úspory mohou – navzdory všem pojistkám, kterými státy omezují riziko jejich zmizení – když ne znehodnotit, tak „nezhodnotit“.

Přesně to se děje například na Slovensku, kde je reálný výnos penzijních fondů po pěti letech v minusových číslech. Ne výrazně, ale přesto platí, že kdyby si Slováci místo do důchodcovských správcovských společností dávali peníze do slamníku, budou na tom lépe. Zcela určitě by pak vydělali více, kdyby své peníze uložili na termínovaný bankovní účet. Podobné je to s penzijními fondy ve všech středoevropských zemích.

Téměř všude se nyní ze systému penzijních fondů couvá. Ne vždy tak drsně jako vMaďarsku, kde Orbánova vláda úspory vpenzijních fondech prostě znárodnila – vlády vdobě napjatých státních rozpočtů nejčastěji omezují objem peněz, kterým na penze do fondů přispívají. Činí tak dokonce iPolsko, jehož ekonomika roste více než dvojnásobně rychleji než česká a které jako jediná země Evropy nespadlo do hospodářské krize. Ajen tak na okraj– Německo nechceovstupu penzijních fondů do důchodového systému ani slyšet.

Platí samozřejmě, že akciové a dluhopisové trhy mají za sebou jedno z nejtěžších období od druhé světové války, že výkonnost penzijních fondů by měl člověk poměřovat v desetiletích, a ne v měsících a rocích, i to, že vlády v okolních zemích se ne vždy chovají s ohledem na dlouhodobé zájmy, před nimiž dávají přednost krátkodobému zisku.

Česká penzijní „dobrovolná“ poloreforma je vdnešní době velice zvláštním krokem. Nevydělají na ní ani budoucí penzisté (a to ani ti, kteří do nového systému půjdou, ani ti, kteří se rozhodnou zůstat mimo), nevydělá na ní ani stát, který už teď kvůli financování reformy musí zvyšovat daně. Vydělají penzijní fondy, a to hlavně na poplatcích za správu nových účtů (ať už jich budou „jen“ statisíce, nebo dva či tři miliony). Celá reforma tak dělá dojem předem oceněného úkolu, který bylo třeba splnit, „i kdyby čert na koze jezdil“.

Až se za pár týdnů rozjede zběsilá reklamní kampaň penzijních fondů– mám ji vživé paměti ještě ze Slovenska – myslete na to, že je placená zvašich budoucích důchodů. Apři rozhodování –poněkud nehorázně nastaveném na „jednou a navždy“ –se držte zdravého rozumu. Itak to bude těžké. Ostatně ani autor tohoto článku – zdravý, slušně vydělávající čtyřicátník zatím s jedním dospívajícím dítětem– neví, jak se nakonec rozhodne. Ale určitě bude dlouho sedět, propočítávat a zvažovat.