Pod pojmem identifikace klienta banky si je možné představit „určení daného klienta“. Jinak řečeno, jedná se o ověření identifikačních údajů klienta na základě jím předloženého identifikačního dokladu, resp. identifikačních dokladů. 

 

Identifikaci klienta osobně provádí bankovní úředník, s výjimkami uvedenými v zákoně č. 253/2008 Sb. Je-li nutné použít při identifikaci klienta, resp. při uzavírání „smlouvy o vedení účtu“ zahraniční veřejné listiny (např. plné moci), musí být (pokud nemáme s příslušným státem “smlouvu o vzájemném uznávání veřejných listin“, resp. „smlouvu o vzájemné právní pomoci“) tyto listiny ověřeny buď formou superlegalizace (neboli vyšším ověřením listin) nebo musí být opatřeny apostilní doložkou.

 

Proces identifikace klienta – tuzemce a klienta cizozemce probíhá podle stejných pravidel, liší se pouze klientem předkládané identifikační doklady. Kromě identifikace klientů jsou banky také povinny plnit požadavky, které vyplývají z dodržování mezinárodních sankcí, vedených proti určitým státům, organizacím nebo jednotlivcům. Jinak řečeno, příslušní pracovníci při zakládání depozitních účtů a dalších bankovních služeb kontrolují, zda jméno vlastníka takového účtu, resp. služby nebo statutárního zástupce společnosti nefiguruje některém ze sankčních listů. V návaznosti na to musí bankovní úředníci ověřit, zda k sankcionovanému jedinci nebo k sankcionované společnosti nemají vztah její stávající klienti. 

 

Při každé aktualizaci „sankčních seznamů“ jsou pak bankovní úředníci povinni co nejrychleji reagovat a zkontrolovat, není-li na těchto seznamech zapsán některý z jejich klientů a v případě nutnosti „rychle zareagovat“ (např. zablokovat jimi prováděné transakce, pokud je to  technicky možné). Pro potřeby identifikace bankovní úředníci většinou po svých klientech - fyzických osobách občanech vyžadují (alespoň při uzavírání první „smlouvy o vedení účtu“, resp. „smlouvy o poskytování služby“ s daným klientem) dva osobní doklady (ze kterých alespoň jeden musí být opatřený jeho fotografií). Důvodem pro tento požadavek je skutečnost, že zcizit, příp. zfalšovat dva identifikační doklady je složitější než odcizit, příp. zfalšovat jeden identifikační doklad. Nejčastěji používanými osobními doklady jsou občanský průkaz, cestovní pas (příp. diplomatický nebo služební pas) a řidičský průkaz.

 

Potvrzení o ztrátě občanského průkazu nemůže bankovní úředník v žádném případě akceptovat jako doklad pro potřeby identifikace klienta , protože 

• neobsahuje všechny informace, které jsou vyžadovány zákonem č.253/2008 Sb. (např. fotografii klienta) a také

• je možné jej poměrně snadno zfalšovat. 

Bankovní úředníci si jsou také velmi dobře vědomi, že nový občanský průkaz je vystaven nejpozději do třiceti dnů od okamžiku, kdy klient podá na příslušném úřadě žádost o jeho vystavení. Proto je jim samo o sobě podezřelé, pokud klient požaduje okamžitě zřízení (zejména běžného) účtu a není ochoten nebo schopen tuto krátkou dobu počkat na vyhotovení nového občanského průkazu.

 

Při identifikaci fyzické osoby podnikatele a právnické osoby bankovní úředníci po klientech vyžadují 

• doklad o její právní subjektivitě (tj. výpis z obchodního rejstříku, živnostenský list, koncesní listinu  nebo jiný analogický doklad) a 

• průkaz totožnosti fyzické osoby, která jedná jménem této společnosti (tedy např.  statutárních zástupců těchto firem nebo osob, které jednají na základě úředně ověřené plné moci).

 

Jako identifikační doklad pracovníci banky nemohou v žádném případě akceptovat „doklad o přidělení DIČO“, protože neobsahuje všechny identifikační údaje, které jsou vyžadovány zákonem č. 253/2008 Sb. „Doklad o přidělení DIČO“ totiž slouží výhradně pro potřeby jednání občana nebo společnosti s finančním úřadem. 

 

Ztráta nebo odcizení identifikačních dokladů klienta, resp. změna jeho identifikačních údajů

Každý klient - občan by měl (ve svém vlastním zájmu)  „svojí bance“ nahlásit, 

• když mu někdo zcizí občanský průkaz, cestovní pas, příp. plnou moc pro jednání s bankou nebo pokud tento doklad ztratí  nebo 

• pokud dojde k jakékoli změně jeho identifikačních údajů (v praxi nejčastěji přichází v úvahu. změna adresy  nebo sídla klienta nebo u žen změna jejich příjmení).

a tuto novou skutečnost prokázat příslušným dokladem. Bankovní úředníci pak tyto nové údaje zanesou do příslušných počítačových databází i do dokumentace klienta, resp. produktu, vedené v „papírové podobě“. 

 

Analogicky by měli postupovat také statutární zástupci právnických osob (např. při ztrátě razítka jimi řízených společností). Pokud občan neoznámí pracovníkům banky, jejímž je klientem, že ztratil svůj průkaz totožnosti nebo informace o změnách svých identifikačních údajů (např. jména nebo adresy), vystavuje se možným problémům při všech jednáních s bankou, v jejichž průběhu je bankovní úředník povinen jej identifikovat. Kromě toho může být zcizený průkaz totožnosti zneužit pro založení smluvního vztahu (např. k uzavření „smlouvy o vedení běžného účtu“) mezi zločincem a bankou, což mu umožní pod jménem „nedbalého“ klienta  legalizovat výnosy ze svojí trestné činnosti a současně na vrhnout podezření na právoplatného majitele ztraceného dokladu. 

 

Vedle pojmu „identifikace klienta“ je také rovněž často používán pojem „autentizace klienta“, resp. autentizace uživatele konkrétní bankovní služby – v řadě případů jsou tyto pojmy dokonce (a samozřejmě chybě) zaměňovány. Pojem „autentizace“ představuje prověření nebo kontrolu, zda je určitý klient skutečně oprávněn využívat konkrétní bankovní produkt. Toto prověřování je prováděno např. prostřednictvím porovnáním podpisu klienta na platebním příkaze s podpisem, uvedeným na tzv. „podpisových vzorech“, nebo prostřednictvím nejrůznějších kódů (např. PINu u platebních karet).

 

Smyslem této činnosti každé banky je zabránit podvodům, prováděných s bankovními produkty jejich klientů.