V Česku se penzijní systém poprvé dostal dočasně do minusu před 15 lety a loni už chybělo zhruba třicet miliard korun. Problémy mají i jiné současné evropské důchodové systémy. Klesá poměr průměrného důchodu vůči průměrné mzdě a ještě se kvůli tomu vytváří schodky. Proč se vlastně evropský model dostal do krize a jak ji řešit?
Bismarckovo letadlo Současný stav funguje tak, že pracující odevzdávají daň, nazvanou příspěvek na důchodové zabezpečení. Z té je důchodcům vyplácena penze. Případný přebytek využije stát jinak.
Jde o model, který v roce 1881 zavedl v Německu kancléř Otto von Bismarck. Bismarck označil tento systém za část „státního socialismu". Byl relativně levný. Na jednoho důchodce totiž připadalo deset pracujících, kteří mu na důchod platili. Do penze se chodilo v sedmdesáti, polovina lidí ale zemřela do 45 let a ti šťastní, kteří se dožili penze, si ji užili v průměru jeden rok. Podobný systém postupně přijaly všechny vyspělé země.
Věk odchodu do důchodu se ale snižoval. Po druhé světové válce na 65 let a pak ještě níž. Nebyl to problém. Po válce bylo starších lidí málo a v šedesátých letech dospěly do produktivního věku silné poválečné ročníky. Plátců bylo dost.
Jenže na konci dvacátého století se nárůst počtu lidí v produktivním věku zastavil. A zároveň se penzisté díky lepší lékařské péči dožívají vyššího věku. Plátců tedy ubývá, naopak počet důchodců roste.
Dnes například připadají vČeské republice na jednoho důchodce tři pracující, i tenhle poměr ale klesá. Podle některých odhadů by kolem roku 2040 vytvářel současný důchodový systém každoročně v rozpočtu schodek odpovídající čtyřem procentům HDP. A přebytky, které občas vznikaly, už stát dávno utratil. Stejně jako v dalších evropských zemích.
Bismarckovo dílo je vlastně obří podvodná hra známá jako „letadlo". V penzijním letadle teď docházejí cestující a brzy začne padat.
Návrat k fondům Řešením může být návrat do předbismarckovských časů, k penzijním fondům. Místo aby peníze šly do státního rozpočtu, každý pracující by je dával investičnímu fondu, který by je zhodnotil. V důchodu by pak člověk dostal peníze na ruku -nebo jako v návrhu české reformy -by mu z nich fond vyplácel rentu.
Systém by nebyl závislý na tom, kolik je pracujících a kolik je důchodců. Každý by si spořil na svůj důchod.
Ale i fondy mají svá rizika -mohou je třeba ohrozit výkyvy na finančním trhu. I proto ve většině zemí reforma směřuje k regulaci fondů a k směsi průběžného a fondového systému. U nás by do fondů mohla jít zhruba sedmina prostředků určených na důchody.
I j en částečný přechod na fondový systém je ale drahý. Bud bude muset jedna generace současně spořit na vlastí penze ve fondech a zároveň platit důchodce využívající starý model, nebo je třeba najít prostředky jinde.
V Česku bude potřeba okolo 30 miliard korun ročně. Uvažuje se proto o zvýšení DPH, ale to má být po nějakém čase vyváženo snížením penzijního pojištění. V kuloárech se spekuluje o zvýšení spotřebních daní, tedy daní z tabáku či benzinu. Ve hře je i privatizace -za státní podíl v elektrárenské společnosti CEZ by stát mohl získat až 300 miliard a řádově podobnou sumu by přinesl i prodej Lesů ČR.
Nějaké peníze možná získá stát oklikou. Zřejmě nařídí, aby fondy povinně investovaly část svých prostředků do státních dluhopisů, tedy aby státu půjčily. Povede to ke vzrůstu poptávky po dluhopisech a k poklesu výnosu z nich. Prostředky budoucích důchodců se tak zhodnotí méně, než by mohly. Případně vůbec. A stát bude v pokušení zadlužit se, protože ho půjčování bude stát méně.
Pozor na zlodějský stát Přes všechny nedostatky by fondy měly mít pro každého občana jednu velkou výhodu. Peníze v nich patří občanům, a tak jsou uchráněny před chtivou rukou státu, který je nemůže použít jinak.
Vlastně možná. Majetek soukromých penzijních fondů znárodnil stát v Argentině, stejnou věc provádí Maďarsko. Snad by se tomu dalo vyhnout zakotvením penzijní reformy v ústavě, j ak to na Slovensku plánovala strana SDKÚ.
Pokud ale nic takového neplatí, je nejjistější mít děti, které v případě nouze starým rodičům vypomohou. A vzít si hypotéku, splácet ji v produktivním věku, před důchodem nemovitost prodat, přestěhovat se do menšího a žít z utržených peněz. Znárodnit domy a byty si totiž jen tak nějaká vláda netroufne.