Dříve, než bude zodpovězena otázka, zda se nízkoenergetický dům opravdu vyplatí, je nutné se podívat na to, jak takový dům vlastně vypadá. Hojně používaným termínem při hodnocení energetické náročnosti domů je jeho Měrná potřeba tepla na vytápění. Tento údaj nám jednoduše říká, kolik tepla bude třeba na vytápění 1 metru čtverečního podlahové plochy domu za rok. Dnes běžně stavěné domy mají měrnou potřebu tepla 90-150 kWh/(m2.rok). Nízkoenergetické pak 15-50 kWh/(m2.rok). Ač je nízkoenergetický dům až dvakrát úspornější než dům běžný, ve většině případů není vůbec od běžného domu rozeznatelný. U nízkoenergetického domu je daleko kvalitněji řešena samotná obálka domu, spočívající v maximální eliminaci teplených mostů, dále jsou použita kvalitní okna s aktivní solární bilancí, což znamená, že během topné sezony nám sluneční paprsky dodají do domu skrz okna více energie, než nám jí okny unikne. Ovšem tím největším rozdílem mezi domem běžným a nízkoenergetickým spočívá v systému větrání. Nízkoenergetický dům je vybaven nuceným větráním se zpětným ziskem tepla, který nám primárně šetří velké náklady na vytápění. Zde je možné vidět jednu z největších výhod nízkoenergetického domu, protože nucené větrání nám nejen snižuje náklady na vytápění ale hlavně se stará o to, aby nebyla v domě vysoká koncentrace vlhkosti a CO2. Vlhkost může mít za následek vznik plísní, které způsobují závažné zdravotní problémy a vysoká koncentrace oxidu uhličitého může v menších množstvích způsobovat malátnost, bolest hlavy a při častém působení může docházet až k trvalému poškozování organizmu. Jak je situace závažná dokládá skutečnost, že v mnoha místnostech, v kterých byla vyměněna stará okna za nová dokonale těsná, dochází k situacím, kdy koncentrace oxidu uhličitého stoupá až na trojnásobek normou doporučené hodnoty.

Mnoho lidí si plete domy nízkoenergetické s domy pasivními, domy pasivní mají měrnou potřebu tepla menší jak 15 kWh/(m2.rok) a jsou většinou navrhovány jako dřevostavby, kdežto nízkoenergetický dům může být postaven z klasických keramických bloků. Dále není nutné u nízkoenergetických domů využívat např. solárních kolektorů nebo tepleného čerpadla, i když samozřejmě tyto zařízení nám mohou pomoci v cestě za úsporami. 

Ale zpět k samotnému porovnání ekonomické výhodnosti nízkoenergetického domu oproti domu běžnému. Abychom byly schopní objektivně porovnat, zda je nízkoenergetický dům úspornější, je nutné vyčíslit vícenáklady, které bude nutné investovat navíc, aby bylo dosaženo nízkoenergetického standardu. Obecně platí, že tyto náklady jsou zhruba 10 %. A tak to je i u našeho příkladového domu. Cena běžného domu je 3,25 mil. a cena domu v nízkoenergetickém standardu je vyšší o 332 tis., kdy tyto prostředky byly investovány do kvalitnějších oken, izolací a systému větrání. Největší problém při porovnání, zda se těchto 332 tis. investovaných navíc opravdu vyplatí je odhadnout vývoj cen energií v budoucnu. Ale platí pravidlo, že čím více se cena energií bude zvyšovat, tím rychleji se nám tyto prostředky vrátí a tím rychleji budeme požívat výhod nízkých provozních nákladů. Další otázkou může být, zda při financování stavby formou hypotéky mají tyto náklady vůbec smysl, protože se nám k této částce s jdoucím časem přičítají úroky z hypotéky.

graf 1. - 0 % roční růst energií; hotovostní financování

graf 2. - 3,5 % roční růst energií; hypotéka po dobu 30 let, sledované období 50 let

graf 3. - 3,5 % roční růst energií; hypotéka po dobu 30 let, náklady za 30 let

Závěry plynoucí z grafů jsou jednoznačné. Pokud budeme platit dům hotovými prostředky a růst cen energií bude nulový, návratnost vyšší investice bude v horizontu 12 let. Pokud budeme dům financovat hypotékou, celkové roční splátky za dům budou již od 4. roku nižší než u domu běžného. Z posledního grafu je možné vyčíst, že celkem během splácení hypotéky, tedy 30 let nám nízkoenergetický dům při ročním růstu cen energií o 3,5 % ušetří okolo 700 tis., a pokud by nastal scénář s růstem cen energií o 6,5 %, bylo by to dokonce 1,5 mil.

Nízkoenergetický dům se tedy očividně vyplatí, ovšem každá mince má jak svůj rub, tak i líc. Mnoho lidí totiž vidí největší odpor v systému nuceného větrání, mnohdy se domnívají, že nebudou moci otevírat okna. Pravda je taková, že okna se otevírat mohou, ale zařízení v ten okamžik ztrácí účinnost. Navíc systém nuceného větrání je v provozu pouze během topné sezony, v letních měsících není v provozu, takže si můžeme větrat, jak chceme. Oprávněná kritika nuceného větrání se ovšem vztahuje k faktu, že se jedná o technické zařízení, které se může porouchat a zničit tak veškerou ekonomickou rozvahu. To je samozřejmě pravda, ale výrobci těchto zařízení se dnes snaží poskytovat dostatečně dlouhou záruku a samotná konstrukce je navržena tak, aby bylo možné jednoduše vyměnit porouchaný díl.

Článek byl vytvořen se společností Envisto, http://envisto.cz